Proč blog? Proč teď? Proč Z Ulity Ven?

Trvala vlastně několik let – cesta od první myšlenky na vlastní blog až po tento první a tak trochu pokusný článek. Možná se ani neptáte, proč tak dlouho, protože to tak máme v různých svých záměrech všichni. Občas něco i začneme – hurá! A hned s tím zase skončíme, protože…výmluva se vždy nějaká najde 🙂 Ale nevadí, aspoň jsme to zkusili! Já tedy doufám, že tento článek je skutečně první, to znamená ne jediný.:-D 

Situace tomu nahrává. Pracovní kolotoč se zastavil a já se ocitla na mateřské dovolené. Teda, výraz “dovolená” je dost zavádějící název pro to, co se děje, když se vám narodí dítě…viz zkušenost jakékoli matky. Každopádně, hlava je tak nějak víc čistá a já nechci, aby se úplně vyprázdnila, anebo byla plná pouze témat typu plíny, mlíko, prdíky…Takže to je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla provozovat blog: nechci zblbnout! Budu přece muset o něčem psát – bude mě to kopat, abych četla, učila se, mluvila s lidmi, prozkoumávala sebe, mimo jiné ve své nováčkovské roli matky, svoji dceru – mou současnou hlavní influencerku 🙂

…a pak je tu ta dlouhodobá touha sdílet témata z oblasti psychologie, kterou jsem vystudovala a kterou považuji za svou srdcovou záležitost, přičemž doteď jsem se pořádně nedostala k tomu ji realizovat někde mimo bezpečí svých tichých úvah, spousty deníkových stránek, nebo kafíčkování s kamarády a kolegy.

Psychologie, psychoterapie… dnes je to dost in, tak dost, že je někdy těžké říct, co to je a co už to zas není. Zásadní na tom je, že lidi začali víc řešit svoje duševní zdraví. Nabízí se spousta cest ke zušlechťování svého myšlení a prožívání. Některé jsou více a některé méně vědecké, některé jsou víc o rozumu, jiné víc o těle nebo intuici, no je to asi  jako v dnešním supermarketu: každý si vybere, co chce, někdy teda i to, co vlastně nechce, protože je to zrovna na akci :-D, přičemž „regály“ terapií jsou stále plnější a takový klient najde vše od tradičního po zcela extravagantní zboží.  Stejně tak, jak se jim asi nejčastěji říká, seberozvojových článků je dnes fůra. Nemělo by v nich jít jen o to, něco si přečíst, ale o i to, abychom se zároveň tak trochu začetli sami do sebe a pídili se dál, pokud jsme narazili na nějaké téma, které se nás dotýká.

Mým záměrem je něco takového zkusit. Neslibuju, že budu psát seberozvojové články – jednak si nejsem úplně jistá, že vím, jak by měly vypadat, a hlavně bude lepší od sebe nemít moc konkrétní očekávání 🙂 Budu zkrátka nějak kydat na papír, co mám v hlavě…co jsem se naučila během studia, co čtu, co  žiju a co pozoruju na sobě a na druhých. Tam, kde to má logiku, vás odkážu na další zdroje, abyste měli možnost se dovědět víc o tom, co vás osobně zaujme, a abyste věděli, kde jsem to či o no vzala v případě, že jsem to sama nevymyslela. Tohle totiž mně samotné v článcích často schází.

A o čem to teda bude? Vím, že chci otevírat věci, o kterých se moc nemluví, a nebo ne tak, jak by  podle mě zasluhovaly. Myslím tím věci, co se týkají snad každého z nás, jako je strach ze změn, strach ze smrti, intimita, osamělost, závislost, touha po štěstí, po smyslu, po svobodě, po ocenění… naše utajovaná slabá místa, která ovlivňují naši každodenní existenci.

Nejsem odborník na život. Jen se ráda dívám na lidi a přemýšlím o nich a o tom, jak to dělat, aby byl člověk co nejvíc šťastný a zároveň mohl zůstat normální, neboli v tom, co je mu příjemné a přirozené. To znamená, že opravdu nemusí (pokud samozřejmě nechce) absolvovat šamanské rituály, chodit na boso, vyměnit svoje místo v korporátě za mini podnik s bio raw vegan tyčinkami, přestat posílat děti do škol a učit je doma. …nechápejte mě špatně, nepovažuji nic z těchto věcí za špatné. Ale ani za dobré. Někdy to vypadá, že vznikla nová vlna plná alternativ, které nás dovedou ke spokojenějšímu životu. Nic vnějšího nás ale k větší spokojenosti nedovede. A taky nikdo. Jen my. A to je totiž, tomu věřím, náš úkol, se to učit. Život jsme dostali zadarmo. Žít spokojeně nás ale něco stojí. 

To by byla opravdu velká věc, kdyby se mi skrz články podařilo vás v tom podpořit, dodat špetku inspirace a energie pro vlastní úsilí se sebou něco dělat, abyste se měli zas o trochu líp…zda se to povede, nevím, pro mě je důležité to zkusit.  Vyjít z té své ulity. Dělejte to taky, ať už to zrovna pro vás znamená  oprášit šicí stroj, začít nosit minisukně, konečně pozvat kolegyni na rande…cokoli, co chcete, ale bojíte se, a zároveň jste moc zvědaví, co by se stalo, kdyby… tak do toho! 

Nevím, zda je to dost jasné,  ta ulita, to je totiž taková metafora. Ulita je náš pohodlný domeček, naše teplíčko a smrádek, naše komfortní zóna, náš způsob fungování a uvažování. Většinu času si v té ulitě hovíme a je to fajn, protože se tam cítíme bezpečně. Někdy je ale potřeba vyjít ven. Mít oči dokořán. Uvidět nejen svět z různých úhlů, ale taky uvidět tu svou vlastní ulitu!