O návodech na štěstí

Taky čtete seberozvojový knihy, posloucháte podcasty, možná i sem tam zajdete na nějakou přednášku nebo kurz? Já taky! A je fajn, že to dneska máme k dispozici. Naši rodiče to neměli. Je to svým způsobem fakt luxus, že si na to děláme prostor, a že to společností začalo být vnímaný jako nějaká hodnota – posouvat se vnitřně, nějak se rozvíjet, zlepšovat, hledat odpovědi na otázky kolem duševního zdraví, spokojenosti, výchovy, vztahů a tak. 

ALE

Může se z toho stát i dost velký prokletí: sebemrskačství namísto seberozletu, věčný hledání a teoretizování namísto praktického žití, přílišná křeč a snaha o něco namísto spontaneity, přirozenosti. Je to prostě zrádný – tak si k tomu pojďme říct něco víc. 

Obecně tomu říkám návody. A jsem si vědomá toho, že i moje vlastní články těma návodama občas smrdí. Takže i proto mám tu potřebu dnes napsat, že návod je jedna věc, ale druhá, důležitější věc je, KDO a ZA JAKÝCH OKOLNOSTÍ ten návod čte. 

Moudře a srozumitelně o tom mluví psycholog Adam Suchý v tomto podcastu: „jedna věc je recept, druhá jsou ingredience“. Pusťte si to. 

Všecky ty rady a doporučení a moudra nás můžou inspirovat, obohatit. Ale taky nás můžou frustrovat, když cítíme, že na to nemáme, nebo že tomu nerozumíme. Taky nás můžou strašně nasrat, třeba když víme, že momentálně řešíme úplně jiný, možná daleko větší, základnější problémy, nebo když nám připomenou někoho, kdo je v něčem (například v trendy radě „být sám sebou“) tak extrémní, že to prostě nemůžeme považovat za správný. 

Každý nějakej jsme a někde jsme. A to je to podstatný. Náš výchozí bod. To je bod, ze kterýho se můžeme odpíchnout. Nejsem to já včera, ani já zítra, ale já tady a teď  – moje současná životní situace, moje aktuální schopnosti a možnosti fyzický, psychický, osobnostní, intelektový, emocionální a další. 

Hodně často, když vstoupíte do psychoterapie, dřív, než se učíte něco měnit, učíte se hlavně přijímat. Že takhle to mám. Že tady teď jsem. Že to je OUKEJ. 

Může to konkrétně znamenat třeba přiznat si, že mám brutální výčitky kvůli svým činům z minulosti, který jako šedá eminence stále řídí můj život. Nebo jsem vnitřně strašně nejistá a viním z toho svoje rodiče. Nebo nedokážu nic dělat pro svůj partnerský vztah, protože se na svou partnerku vlastně šíleně zlobím. Nebo že strašně nesnáším, jak vypadám, přestože mi všichni říkají, že jsem krásná. Nebo mě tak moc vyčerpává život, že bych radši vůbec nebyl. A tak dál. Au au au. 

Když jsem v takovýchto bolestech, nějaký pozitivní tipy mi nejen nepomůžou, naopak mi můžou ještě přitížit. V takových situacích prostě řeším to, co ve mně JE, ne to, co má být nebo by bylo hezký. A s tím, co je, JSEM V KONTAKTU. Cítím. Vnímám. Poslouchám tělo. Je to vlastně jednoduchej princip: Když mám hlad, potřebuju jídlo. Když mám strach, potřebuju bezpečí. 

V jakým jste teď období vy? Co teď prožíváte? Co v tuto chvíli nejvíc potřebujete? 

Možná to je klid. Nebo se dobře vyspat. Nebo s někým jen tak být. Anebo se kopnout do prdele pomocí nějakýho toho návodu. Tohle já nevím. Tohle nikdo jinej než vy ani vědět nemůže, maximálně vám to může pomoci zjistit. 

Protože to, klasicky, zní jednoduše a dělá se to těžce. Neustále se vracet do sebe, do svého prožívání, chce vůli, trénink, dělat si na to čas, dát tomu důležitost, postavit se tomu čelem. 

Ale jde to. Zkoušejme to. A k tomu klidně čtěme i ty (další :-D) návody. 

Akorát je vždycky zkusme spojit se sebou. Zkusme si položit otázku, jestli je zrovna tahle rada pokličkou, která pasuje na můj hrnec. A jestli ten můj hrnec zrovna teď tuhle pokličku potřebuje.

Takže za mě návody ano. Někdy a nějak 🙂 Univerzální NE. Ty prostě neexistujou. A je to tak dobře. Kdyby každá poklička seděla na každej hrnec, znamenalo by to, že jsme všichni stejní. A to by byl hrozně smutnej a nudnej svět. 🙂