O covidu a strachu ze smrti

Když jsem skoro před rokem psala článek o omezených možnostech způsobených koronavirovými opatřeními, určitě mě nenapadlo, že to i po roce bude aktuální téma…stále mě ale neopouští naděje, že to už snad brzy skončí, a taky přesvědčení, že na všem tom děsným, co nám to přineslo a jistě ještě přinese, je i něco pozitivního. 

Dostáváme prostě velkou lekci. Všichni. Vlastně nás to teď tak nějak spojuje. Ale trable s pandemií spojená jsou různá, no a to největší, to, proč všichni posloucháme, co máme dělat, je jasný – umírají lidi. Opravdu! Dokud vám nebo někomu vám známému nikdo na covid neumřel, je jednodušší celou situaci bagatelizovat, nebo věřit teoriím typu, že si covid vymyslel Bill Gates a další zlouni ovládající svět. No, vždycky, když je zle, tak se to lidi snaží nějak vysvětlit a nějak se s tím tedy smířit, a tak vznikají různé příběhy, a ty nás pak zas rozdělují na tábory. Blbě se máme teď všichni, a abysme se měli ještě trochu hůř, hádáme se o tom, kdo nebo co za to neštěstí může. Ach jo! Ale dost toho negativismu. 

Fakt je, že jsme v nebývalé a nesmírně zajímavé situaci – počkejte až se vychrlí  ta hromada filmů a knih o covidu! Mně se takovou zlatou nití všech těch covidových peripetií zdá být strach…různě převlečený, více nebo méně maskovaný, ale ve své podstatě strach ze smrti. Aspoň tak to viděl existenciální psycholog Yalom, že v každém, i drobném strachu se skrývá ten největší – strach ze skutečnosti, že všichni jednou umřeme. No jo, to tak nějak všichni víme. Jenže v dnešní době už smrt moc nevidíme a taky vidět nechceme. Je schovaná někde daleko v mlze a vůbec není cool se tím směrem dívat. Protože jsme si zvykli na to, že většinou umíráme na stáří. Někdo teda umře na rakovinu nebo má nehodu…ale to se nás osobně nijak zvlášť netýká…a najednou…covid-19! Cože? Virus, co lítá vzduchem a zabíjí lidi? Co je to za sci-fi?! Dobře, možná trochu přeháním, ale mám pocit, že takhle nějak to vnímáme, protože jsme chtě nechtě zhýčkaní dobou a společností, ve které žijeme: takové epidemie přece patří do středověku nebo někam do džungle! 

A přece je to tu. A s tím i ten strach. A prý ten strach dělá vše jen horší – slábne mysl, slábne tělo, imunita…jasně. Jenže přiznat si, že mám strach, ještě neznamená nutně se stresovat. Já měla taky strach, když covid chytli babička s dědou, když jsem v  jedné z nejhorších fázi epidemie šla rodit… bylo by divný se nebát a pokrytecký dělat, že se nebojím ( i když často nás tím mysl tak nějak chrání – jak to říkal Freud: vědomí si do sebe pustí jen to, co člověk unese…) A když si uvědomuju, že se bojím, tak to neznamená, že jsem srab! Moc se mi líbí jedno asijské přísloví: hrdina není ten, co nemá strach, ale ten, co jedná strachu navzdory! 

A to je vlastně ta myšlenka, ke které jsem se chtěla dopracovat.  Že ten strach, že umřu, že umře někdo, koho miluju, má obří potenciál něco důležitého probudit. Přináší uvědomění, že netrváme věčně, a že fakt nikde není napsaný, že umřeme na stáří. Že vlastně můžeme umřít teď, dnes, zítra. A pokud si toto připustíme, znamená to, že nevíme, kolik v tomhle životě máme ještě času. A co kdybychom opravdu věděli, kolik ho máme, a že ho máme málo? …Znáte takovéty filmy, jak se někdo dozví, že brzy umře, a začne hrozně naplno a bláznivě žít? Nebo se vydá přes půl světa, aby našel někoho důležitého jen, aby mu stihl říct, že mu odpouští, že ho má rád… tak to je přesně ono. A rozhodně to v té naší současné covidové situaci nemusí být a nejspíš není tak patetický. Ale i tak nám to může hodně zlepšit život, protože si ho prostě najednou víc vážíme. A tak se třeba líp dokážeme vykašlat na věci, co pro nás nejsou důležitý, a nebo začneme dělat něco, co důležitý je. Najednou totiž chápeme, že to možná nepočká. Takže víc navštěvujeme dědu a posloucháme příběhy z jeho minulosti. Učíme se s babičkou její geniální kynutý koláče. Pravidelný domácí úklid svěříme firmě a jdeme raději s dětmi na výlet. Nebo dokonce měníme práci, domov, partnera…cokoli, co nás prostě dlouhodobě štve, ale báli jsme se to změnit. Protože covid nám připomněl, že život může být fakt krátký, a ten strach ze smrti nám dodal víc odvahy k životu. A to je hodně pozitivní, ne?!