Mateřství pro mírně pokročilé: mámou podruhé

A je to tady. Můj syn je na světě! Dcera nemá ještě ani dva roky. Když jsme ho počali, mísily se ve mně 3 pocity: radost, strach a zvědavost. Těhotenství, hlavně začátek a konec, s malým dítětem na krku – doslova – nebylo teda nic pro slabé povahy ani pro slabá těla. Ale samozřejmě, že to zvládnete – co taky jiného zbývá, že 🙂  Teď jsem tedy máma dvou dětí. Prostě další level! A o čem chci psát hlavně je zjištění, že to není zdaleka tak těžké, jak jsem si myslela. Mít první dítě je, aspoň pro mě, téměř koperníkovský obrat, obrovitá změna oproti tomu, nemít žádné dítě (více o tom zde). A mít jedno a pak druhé, taky je to změna, ale už ne tak šokující – protože už jsem mírně pokročilá matka.

Hodně lidí říká, že druhé dítě je hodnější, takže se to líp zvládá ….já ale mám pocit, že hlavní příčina, proč se to líp zvládá, je v matce, nikoli v dítěti! (Navíc se mi zatím mé druhé dítě jako nijak výrazně hodnější nejeví, a znám víc takových případů, takže doporučuji to neočekávat :-))

Nuže, co je na mě – matce jinak? 

1.Nemám už na sebe takové nároky

A to je velká úleva! Najednou nemám takovou potřebu a ani kapacitu hodnotit svoje každodenní výkony. Jsem spokojená, když zvládnu základ – zařídit nějaké jídlo (ne nutně ho uvařit 😀 ) , obě dvě ty děcka udržet čistý a v relativní pohodě. Stále mě občas vyděsí facebook s komentáři a fotkami matek, co denně pečou biobuchty z cukety a vyrábí zámky z recyklovaných krabic…ale můj pud sebezáchovy nejspíš nějak zesílil – to, že jsem za ten den zvládla být jakš takš klidnou a dobře naladěnou mámou se sice nedá vyfotit a poslat na instáč, ale udělá mi to větší radost než by byla udělala ta buchta. A dětem nejspíš taky 😀

 2. Nemám už takové nároky na nikoho a na nic  

Líp odolávám svým nutkáním tipu střelhbitě dceři převléct polité triko, znepokojovat se nad babiččinými nevhodnými dárky, házet utrápené pohledy na manžela a jeho oblečení válející se všude po pracovně, nervózně čekat, až se mimino vzbudí, protože se během spánku hrozně posralo. Ty strašné následky, ke kterým by došlo, kdybych hned nezasáhla, nejsou víc než mé obsedantní a často iracionální představy. Mám je sice pořád, ale už je nenechávám uždibovat z mé energie, takže je ignoruju. 

3. Jen tak něco mě nerozhází 

Třeba řev dětí. Samozřejmě, příroda je řevem vybavila právě proto, aby vás tak štval, že vstanete a uděláte vše proto, aby dítě řvát přestalo – čili pokusíte se přijít na to, která z jeho potřeb je neuspokojena. Na to ale potřebujete dvě ruce, a když máte druhé dítě, další dvě vám bohužel nenarostou (jak by se to hodilo!). Tudíž dochází často k tomu, že obstarávám jedno dítě a to druhé řve. Někdy řvou obě naráz…třeba když obě něco potřebují, ale já potřebuji, aby se mi nepřipálil oběd. A tak jsem řev a podobné nepříjemnosti zařadila do běžných jevů naší domácnosti, jako takové štamgasty, sice nevítané, ale přijímané.  

4. Jsem lepší manažerka

Logistiku doma stále zlepšuji. Žádná cesta z jednoho konce domu na druhý není jen tak, vždy je něco, co se dá cestou uklidit, vyhodit, srovnat. Daleko víc svěřuji  starší dítě do péče ostatních rodinných příslušníků, přičemž cestu sloužící k vyzvedávání dítěte dále využiju na vyvezení tříděného odpadu, vyzvednutí zásilky. Při umývání nádobí poslouchám podcast a protahuju nohy hojdáním kolíbky. Dokážu na jedné ruce držet syna u prsa a druhou s dcerou vyrábět hady z plastelíny. Když cokoli doma dojde, píšu to hned na nákupní seznam sdílený na cloudu s manželem, a nakupuju samozřejmě online s dovážkou domů, protože radši jdu s dvojkočárem na hřiště než do supermarketu.  Možná se teď podivujete, proč o tom píšu, protože je to pro vás přece úplně normální! Pokud to tak je, gratuluju! Jste efektivní lidé! Já v životě tak efektivní, jako jsem teď s dětmi, nebyla, takže jim za to rozhodně vděčím. 

5. Líp si uvědomuju, že je to jen na chvíli

Protože začnete sami vidět, cítit „jak to straaašně uteče“. Tohle mi všichni zkušenější rodiče říkali a mě to rozčilovalo, protože se mi dny doma s děckem často vlekly. Teď jsou doma děcka dvě a dny jsou někdy tak rychlé (a někdy taky tak vyčerpávající) jako závod ve sprintu. Ale hlavně – když je vidím vedle sebe, maličký novorozeně a rozvernou dvouleťačou, a uvědomuju si, jak moc různě vnímají svět, co se za ty dva roky dětského života všechno uděje a  změní, a že si všecko to krásný a důležitý v tom jejich vývoji už ani přesně nevzpomenu, tak jsem z toho naměkko a nějak si toho celého víc vážím. A proto se i ty těžké chvíle líp zvládají. Budou totiž až příliš rychle zase pryč, splynou do změti vzpomínek, které si každá máma snaží uchovat, aby si je mohla vybavit, kdykoli bude chtít nebo potřebovat. Vždyť děti každé mámy, i když jsou zrovna teď třeba puberťáky na odstřel, jsou a vždy budou stále těmi jejími krásnými milými miminky.  

Tolik k těm nejzásadnějším změnám, které jsem na sobě vypozorovala (další změny jako nové jizvy kolem pupku a jim podobné není třeba rozebírat…) Doufám, že jsem všechny, co zvažují druhé dítě, povzbudila, ne naopak. Váš příběh, vaše schopnosti a neschopnosti, radosti a trápení, budou se dvěma dětmi zas jiné než ty moje. Možná se vám poštěstí a budete mít to klidné, spící miminko, takže budete vesele péct buchty. A nebo budete mít neustále řvoucí miminko, takže vám ke štěstí bude stačit, že se občas najíte nebo vyspíte. Tady já na žádnou spravedlnost nevěřím – to by se spousta z nás rodičů musela cítit ukřivděně :-D. Co ale vím určitě je, že být mámou dvou zdravých dětí je prostě něco, co vám zásadně obohatí život a za co je třeba být vděčný. I když si někdy potřebuju i trochu postěžovat, je to to nejkrásnější, co se mi mohlo stát. 

Zda tento článek bude mít pokračování, zatím nevím. Znám mnohem pokročilejší matky, matky mistryně, co mají 3, 4, nebo 5 dětí (!). V současné situaci si neumím představit, že bych se k nim zařadila, a trochu doufám, že si tento článek nebudou číst, protože by se mi nejspíš vysmály. Ale co. Každá jsme na nějakém levelu a ten je třeba nejdřív zdolat, shrábnout medaili, kterou si rozhodně každá zasloužíme, a až pak se uvidí, co dál… 🙂