Když se rok s rokem sejde…
…tak hodně z nás bilancuje, hodnotí uplynulý rok, plánuje ten následující, někdo si ještě dává předsevzetí – já teda už moc ne, a pokud, tak se netýkají cvičení ani jídla ani ničeho podobného 🙂
Ale vlastně jedno předsevzetí na ten letošní rok mám: Víc jen tak BÝT a dát víc ČASU. Protože někdy jsem moc hrr: příliš rychle mluvím, přemýšlím, jednám. Tehdy, kdy by bylo pro mě fajn prostě jen to sledovat, nechat život sám, ať mi ukáže: nechat ostatní lidi, ať využijí ten prostor mezi náma po svým, nechat věci, který drhnou, ať klidně drhnou dál, protože to často má svůj důvod, a protože se to samo nějak vyvine a dá mi ty správný odpovědi. A souvisí s tím i jedna zásadní věc – umění vydržet v tom nepříjemným. Ne si v něm rochňat jak prase v blátě a stěžovat si, spíš jen si říct – no tak jo, tady jsem teď trochu ve sra*kách, ale je to OUKEJ. Nechat to, zkoumat to, a vidět i všechno to, kde je čisto a pěkně – což máme v životě vždycky všichni, jen často pro to blbý nevidíme to dobrý.
Prý jsou v tomto dva druhy lidí – jedni rádi berou vše do svých rukou a věří, že jsou sami svého štěstí strůjci (to je spíš i ta moje tendence) a pak ti, kteří věci nechávají plynout a věří spíš tomu, že máloco můžou ovlivnit. Obojí má své výhody i nevýhody. V psychologii je k tomu spousta teorií – třeba locus of control (vnitřní / vnější místo kontroly, koncept sociálního psychologa Rottera) nebo osobnost typu A / B (původně teorie kardiologů Friedmana a Rosemana)… jsou to škatulky, do kterých se nemusíme cpát, ale znát je může být fajn – uvidět se, k čemu mám tendenci, a učit se trochu ten svůj pól zkusit posouvat směrem ke středu – pokud mi v něčem není úplně dobře.
A jak to máte vy?
…teď ale zpět k tomu přelomu roku. Jasně – je to jen číslo v nějakým kalendáři, který někdo někdy vymyslel, a tak je to i s naším věkem. Ale pravdou je, že čas běží a my se s ním prostě vyvíjíme a měníme. A mně s uplynulým rokem pomalu končí léta Kristova. A byla intenzivní, jak tomu bývá často. Člověk si říká, nebo mu to teda spíš říká ta přísná společenská porota v hlavě, že přece po 30 je dávno dospělý a tak má vědět, co chce, a prostě jet po vyznačené cestě. 😀 Směje se teď někdo? Pokud jo, je to v pořádku! Protože to samozřejmě vůbec tak být nemusí.
Vývoj člověka nekončí tím, že se mu dovyvine všecko v mozku a dorostou všechny chlupy. Vyvíjíme se pořád – věděl to třeba Erik Erikson, který každé vývojové období od narození až do smrti označil nějakým tématem, nějakou životní výzvou. Pravda teda je, že žil v jiné době – dnes to máme vesměs posunutý nebo specifičtější. Někde jsem četla něco ezo ducho o tom, že právě až mezi 30 a 40 lety člověk začíná být fakt dospělej – ve smyslu, že ať chce nebo ne, nějak přestává fungovat podle toho, co by se mělo, co by po něm druzí chtěli, a ptá se sám sebe, jak to má a chce on sám. Zkrátka taková druhá, trošku pokročilejší puberta. 🙂 A pokud se vám něco takovýho děje, tak to může být těžký, zmatený a chce to hodně odvahy, trpělivosti, respektu. Ostatní na vás můžou koukat, co blbnete, možná i vy sami na to koukáte. Možná teď máte taky tuto fázi, a možná že vám ani nemusí být mezi 30 a 40. Pokud se v tom poznáváte, tak koukejte, buďte s tím, a dejte tomu čas.
Ať už vás letos čekají jakákoli témata, výzvy, otázky a všechny možné pocity s tím spojené, přeju vám, ať s tím vším dokážete fungovat, a udělat si tak aspoň trošku šťastný nový rok! 🙂
