Corona Time: Doba omezených možností

Ani se mi to slovo nechce psát, ale stejně ho píšu a přidávám se tak k 194 milionům výsledků vyhledávání na Googlu – koronavirus. Nějaký prý nový druh. Otřásá celým světem a píše novou kapitolu v našich životech. Určitě se o něm bude ještě dlouho mluvit a ještě hodně toho způsobí.

Zajímavé mi přijde to, jak výrazně omezil naši svobodu – dělat cokoli, co jsme zvyklí, co děláme rádi. A i když i mě štve, že musím trčet doma a má sociální izolace na mateřské je tak mnohem intenzivnější, a soucítím se všemi rodinami, které nemoc zasáhla, a přepadá mě i ten strach o moje blízké a z budoucna…jak na tom budeme ekonomicky, co vše se změní… přesto všechno na tom vnímám i něco pozitivního. 

Je to totiž takový svébytný druh krize. A krize je vždycky novým motorem. Každá krize člověka hodí do situace, kterou by si jinak nevybral. Ohraničí mu jeho život, a on se chtě nechtě musí zastavit a zeptat se sám sebe – tak co teď? Prostě najednou je tu cosi, a je vlastně jedno, jestli je to virus, vyhazov z práce, rozvodové papíry, nemoc…co nás zastaví a zmáčkne. Náš stereotyp, naše pohodlí, náš způsob života narazí na hranice. A co dělají hranice? Hranice prostor zmenší, rozdělí – takže nemůžeme všechno, ale taky ho jasně vymezí! A právě v tom je příležitost k novým, a klidně i dost velkým věcem…

Uveďme si  dva fádní příklady z koronavirové domácnosti: Pracuju z domu. Večer budu zase doma, protože nemůžu jít ani do kina, ani běhat, nic, co dělám často a rád. Co sakra dělat doma? Je tu už i tak ponorka…nejsem zvyklý tu být tak často a už si tu lezeme na nervy…. Nebo: Jsem na mateřské, mám všechny děti doma, protože nemůžou do školy, a už mi z toho hrabe, jak dělají bordel a kravál, absolutně neposlouchají, nemám ani chvíli klid… tak co teď?   V obou případech jsme zatlačení do situace, ve které být nechceme, ale prostě v ní jsme a nejde to změnit. Co s tím ale dělat jde? 

1. Přijmout situaci. Neříkat si pořád, že je blbá. Prostě je tady, a ať je jaká chce, je to teď moje realita, můj život. A život si chceme přece všichni užít, protože jednou skončí. Ano, jednou skončí, memento mori, a možná i to ten virus dělá, probouzí v nás ten nejstarší a zároveň nejskrytější strach – strach ze smrti. Ten nám připomíná, že jsme smrtelní, a že umřít můžeme vlastně kdykoli, jen si to běžně nepřipouštíme. V existenciální psychoterapii se často používá zajímavé cvičení – představte si, že víte, že za měsíc umřete…co byste dělali právě teď? Co důležitého byste ještě chtěli stihnout? Pak si měsíc zkraťte na týden, na den…krásně tím zjistíte, co je pro vás opravdu důležité a zároveň to neděláte, a taky, co pro vás vůbec důležité není a děláte to často – v uvedených dvou příkladech to je třeba lamentování nad koronavirovou situací, schovávání se před partnerem, dirigování dětí k úklidu…prostě mám jen to své „teď“. A je opravdu moje, takže jaké si ho udělám?
2. Jakmile situaci přijmu, můžu se zklidnit a začít zjišťovat, jaké mám v tu chvíli možnosti. To chce opravdu klid a čas a dá to dost psychické práce. Možností je totiž vždy více, často až příliš moc na to, abychom je vůbec vnímali. Je proto úlevou, že díky krizi jich máme o něco míň. Vím, že nemůžu utéct ven, protože tam se teď nemůže. Vím, že musím být doma,  možná sám, možná s někým… Co můžu udělat nebo naopak co nedělat, abych se cítil líp? Co dělám ráda, ale už jsem to strašně dlouho neudělala? Co zkusit něco úplně nového, co překvapí mě nebo druhé? Tento proces je vlastně proces tvoření. Je to otázkou vaší kreativity a tu máme všichni, jen někdo ji má hodně živou, někdo trošku spící – ten pak má v tomto bodě víc práce. Je potřeba otevřít mysl (zahazovat myšlenky typu „to nejde, z toho bude moc nepořádku, to je moc na dlouho…“), odlehčit hlavu a vpustit do ní hravost, jestli máte malé děti, můžou vám v tom být inspirací.
3. Vyjít z představ a jít to opravdu udělat! Pohladit manželku po vlasech – jak se asi bude tvářit, když jsem to neudělal už ani nepamatuju! Najít ty karty a svolat rodinu ke hře. Konečně si domluvit skype se známým na druhém konci světa. Nechat děti svému osudu, maximálně půjdou spát později, neumytí… co na tom, do školy stejně nejdou. A třeba překvapí a vše udělají, aniž bych jim to musela říkat! A nebo taky ne – vždyť je teď tolik věcí jinak, tak proč ještě něco nepřidat a neudělat si z toho takový malý experiment… Všem mámám pak k tomuto tématu doporučuji poslechnout si díl podcastu Houpačky, kde psycholožka Jochmannová radí přejít do nouzového režimu a prostě nic nehrotit, ať se z toho vy ani ostatní nezblázníte.

A jak to požíváme doma my? A i nás krize donutila víc přemýšlet a dělat některé věci jinak. Myslím, že jsme víc v klidu a taky si víc povídáme. O tom, co zrovna máme každý v hlavě ale místo sdílení večer to většinou zacpeme nějakým filmem. A někdy si samozřejmě pustíme ten film, protože prostě chceme. Ale je to víc vědomá volba. A taky jsme víc každý sám a děláme něco „svého“. S dcerou jsme pořád spolu a doma. Po dost urputné snaze vymýšlet jí nové zábavy a podněty jsem zjistila, že většinou stačí prostě být s ní, že ona objevuje sama, že tu stejnou věc zas vnímá jinak a jinak s ní zachází. Prostě jsme začali tak hezky plynout…z divné a nervní atmosféry jsme pomalu přešli do režimu příjemného medvědího zimního spánku 🙂     

Možná jste od starších generací slyšeli, že jim současný nouzový stav připomíná každodennost starých časů. V obchodech toho moc na výběr nebylo, kulturně se toho taky tolik nedělo, a lidi prostě byli spolu doma. Nejspíš nás tato situace k něčemu vrací, k něčemu přirozenějšímu než jsou extra zážitky nebo osobní rozvoj. Vrací nás k rodině, k domovu, ke klidnějším a obyčejnějším věcem….poslední, co bych dodala, je fakt, že podle nejdelší a dost důkladné psychologická studie o štěstí to největší štěstí přináší lidem bytí s těmi, kteří jsou nám nejblíž, které máme rádi. Jak prosté, že? 🙂