Co tě nezabije, to tě posílí 

To je jedno z mých nejoblíbenějších pořekadel. 

Je o odolnosti. 

Se kterou se bohužel nerodíme. Rodíme se křehcí. Závislí na druhých. A ti něco dělaj. Pokud je většina toho, co dělaj, k našemu prospěchu, tak prospíváme, pokud ne, strádáme. A když je křehkosti a strádání příliš, může nás to zlomit. Spousta psychiatrických diagnóz pramení často právě odtud. 

Většina z nás nějak funguje a zvládá. Nicméně všichni máme bebinka. Bebinka ze vztahů. A lidi nám je nedělají schválně – teda, většinou. Bebinka vznikají potřebami, který nám daný člověk v daný okamžik nenaplnil. To je taková nemastná, neslaná věta, co? „Potřeba“ je suchej psychologickej výraz pro hrozně moc věcí – od tepla a jídla přes bezpečí, sounáležitost, lásku, po pochopení, uznání, seberealizaci…. tu Maslowovu pyramidu základních (čili zdaleka ne všech) potřeb nejspíš znáte…

Potřeb máme v každou chvíli spoustu a každej jiný. 

A to je ten kámen úrazu. 

Vaše potřeby jsou čistě vaše, tady a teď – čili vy si o ně musíte pečovat. Buď si je naplnit, nebo si o jejich naplnění říct. Do hlavy nám nikdo nevidí a fakt neví, co se v nás děje. Ani když jsme mimina. Některý mimina pláčou a mámy zoufale zkouší kojit, chovat, uspávat … a někdy nic nefunguje. Ale mimina ještě neumějí mluvit, takže mají omluvenku.

Ale co my velcí?! Často se na té cestě z mimina do dospělého nějak přestáváme vnímat. Tu svou pyramidu potřeb ignorujeme, nebo si ji tak různě přeskládáváme: Radši budem hladovět, než abychom nedodělali práci. Radši půjdem na tu párty, i když jsme unavení, protože se to očekává. Radši neřeknem, že nás reakce našeho partnera mrzí, protože chcem, aby nás měl rád.

Někdy prostě místo té své hlavní potřeby plníme potřebu jinou, takovou, která často není tak úplně naše. Protože vztahy. Protože strachy – že někoho zklamu, že nebudu dost dobrej, že se dostanu do konfliktu, že mě někdo opustí. Často o nich ani nevíme. 

Blbý, co? Ale přirozený. A pokud to chcete měnit, jde to, ale je to makačka, která chce hodně sebeuvědomění a hodně respektu k sobě samému. A možná, že už jste na nějaké cestě, že na to přicházíte a jde vám to čím dál líp. A já doufám, že z těch jakkoli malejch úspěchů máte patřičnou radost! Pokud si uvědomujeme svoje potřeby a jsme kreativní a důslední v jejich uspokojování, je nám líp. Ale pořád to neznamená, že už nás nikdo nikdy nenaštve, nezklame a nezradí.

Je totiž oukej cítit se blbě. Je oukej se na někoho zlobit nebo být kvůli němu smutnej. A je super umět se v tom o sebe postarat. Sopel vysmrkat. Smutek vyplakat. Vztek vypsat, vyřvat, vytancovat…a taky tomu, kdo vás zklamal nebo naštval, dát vědět, protože to často vůbec netuší – ideálně až po tom emočním vlnobití, kdy už jsme líp schopni věci komunikovat nenásilně – jestli nevíte, co tím myslím, víc se dočtete v této fajn knize od Marshalla Rosenberga.

Ale možná, že ani tak to občas nevyřešíte. Možná, že jste si řekli o potřebu, srozumitelně a s respektem k sobě i k druhému, ale o takovou, kterou vám ten dotyčnej nedokáže nebo prostě nechce naplnit. No jo no. Vy taky nemusíte dělat, co chtěj druzí, že? 🙂

To je život. Život někdy bolí a často je jinej, než jakej ho chceme. Ale co tě nezabije, to tě posílí. 

Nepíšu to jenom jako psycholožka, ale taky jako máma dvou dětí. A jako každej rodič, co se snaží být dobrej, chci, aby se moje děti měly krásně a byly šťastný. A je těžký se dívat na to, když nejsou, o to víc, když za to můžu já – když se vztekaj, protože nedostanou, co chtějí, když pláčou, a já nedokážu zjistit proč. V tu chvíli mám výčitky.  A nutkání to hnedka spravit.  Zabalit je do bavlnky a zahnat všecko špatný. Fuj fuj vy zláči, vy blbý pocity, běže pryč!

Ale čí je tohle potřeba? Mých dětí? Nebo moje? 

No jasně, že moje. Naštěstí se mi totiž ještě nepodařilo je naučit, že blbý emoce k dobrými člověku nepatří – jako to často (při té nejlepší vůli, protože jiná doba…) učili nás nebo naše rodiče…a já na tom makám. Snažím se se v těch situacích zastavit. Včas tohle to svý přílišný mateřský ňuňáníčko odhalit. Nechat je v tom. A nechat v tom sebe. 

Protože jednou tam já nebudu. Bude tam místo mě paní učitelka, spolužák, nejlepší kamarádka, první holka…. A ti všichni budou moje děti někdy srát, zklamávat, zraňovat. A já chci, aby si s tím uměly poradit. Aby si řekly: 

Aha! Au! To znám! To znám od mámy, od táty. Vím, že se takhle můžu cítit. Vím, že to neznamená, že je to špatně, že já jsem špatně, že je někdo jinej špatnej nebo mě nemá rád. A můžu o tom mluvit – postarat se sám o sebe. Prostě vím,  že i tohle je život. A že když to ustojím a zvládnu, budu si víc věřit, a příště si díky této zkušenosti poradím zas o něco líp.

Já zkrátka nechci vychovávat sněhový vločky. Ty totiž zůstávají křehký napořád. My se křehcí rodíme, ale postupně sílíme – nejen fyzicky, ale i duševně – právě tím, že prostě někdy trochu trpíme. Nechme svý děti trochu trpět, nechme je bojovat, dejme jim možnost sílit. 

Blbí rodiče děti zlomí hnusným zacházením. Ale superrodiče děti zlomí taky – svým přepečováním, tím, že jim nedají možnost pocítit to nepříjemný.  Hezky o tom píše Pavla Koucká v knížce Odolné dítě.

Chce to strašně odvahy a důvěry, nechat naše děti „s láskou trpět“. Strašně strašně. A nejspíš nám za to nikdy nepoděkují. Však se nás taky neprosily, abysme si je pořizovali, že? 🙂 

Líbí se mi ta myšlenka, že rodič je průvodce. Podává ruku, když to dítě nezvládne samo, je tam a „jen“ podporuje každej další krůček k samostatnosti. Ke svobodě. Ke zodpovědnosti. K síle. Protože děti jsou úplně naše jenom chvilinku. Čím dál víc si potřebou jít svou cestou. Dejme jim výbavu a pak je pusťme. Raneček buchet a důvěru. Zvládnou to. A my taky 🙂  Všem malým i velkým superhrdinům zdar!