Chceš se znovu narodit? Staň se rodičem.
Nejsem ještě moc stará ani moc moudrá, takže nevím jistě, zda toto je ta největší životní změna, jakou většina z nás běžně zažije. Zatím to tak platí aspoň pro mě.
Založení rodiny je tradičním předpokladem manželství. Samo o sobě to, že si někoho vezmete, je posvěcení a orazítkování toho, co už znáte a evidentně v tom chcete pokračovat. Samozřejmě i vztah samotný provází spousta výzev a změn , tak jako se měníme i my.
Ale i když jste v manželství, pořád jedete tak nějak sami za sebe. Víte taky, že to můžete při nejhorším vzít zpátky.
Jakmile se ale stanete rodiči, zpátky to rozhodně vzít nemůžete, a určitě jsou a budou okamžiky, kdybyste to rádi udělali. Děti prostě nejsou jen další obyvatelé vaší domácnosti. Je to část vás. Říká se jim přece ratolesti – nové větve vás samých. Jste s nimi už napořád srostlí. A oni vám rostou pořád víc a jednou vás přerostou. A přes hlavu vám přerůstají hodně často.
No, co chci říct, je, že život bez dětí a s dětmi je něco jako věk před našim letopočtem a po našem letopočtu. Je to prostě zásadní předěl – narodil se Kristus Pán, narodil se rodič a jeho malý pan šéf či paní šéfová. Od té chvíle náš život totiž nebude tak úplně jen náš. Děsný, ale taky krásný, protože už prostě nejde mít pocit prázdnoty. A taky už nejde myslet jen na sebe.
Znám mladé rodiny, co mají čtyři děti, ale mnohem víc znám těch, kteří děti nechtějí nebo možná jednou, nebo jim stačí jedno. A já to chápu – teď, když jsem matka, víc, než předtím. Někdo prostě má hodně rád svůj život a chce ho plnit jinak než dětmi. Akorát to často po delší době funguje klasicky – člověk nechápe, že má luxus, dokud ho má. Protože ho má a zná, tak chce něco dalšího, co ještě nemá a nezná. Takže chce buď ty děti nebo milence nebo nějaký zajímavý zážitky…né, že by to všecko bylo to samý 😀 Chci tím říct, a štve mě to, že většině z nás pocit spokojenosti se stavem věcí moc nevydrží. A možná to tak má být, je to takový nějaký hnací motor. Malinká nespokojenost prý motivuje, moc velká ale frustruje.
Zpět ale k dětem. Proč je lidi nemají, jsme si trošku řekli, ale proč je mají? Je to volání přírody? Touha po naplnění životního smyslu? Touha rozmnožit své geny – podle biologů prý tedy čistě egoistické přání? No, pro mě to asi není nic z toho, rozhodně né to poslední, protože jestli rodičovství nějaké není, tak není egoistické, sobecké – to si přímo protiřečí. Rodičovství je obří rozhodnutí. Dobrovolné vzdání se velké části svobody, investování většiny peněz a času do dětí a domova místo sebe, zásadní omezení společenských vztahů a akcí, kariéry, vzdělávání, zájmů. Dobrovolné přijetí stavu dlouhodobého fyzického vyčerpání a psychického stresu – od nedostatku spánku, bolavých hlav a zad, přes pocity zoufalství, bezradnosti, samoty, nenaplnění, vzteku, po téměř jisté konflikty v partnerství, případně jinde v rodině. Tak proč to sakra děláme? Proč ty děti máme? Možná si předtím, než se první dítě narodí, opravdu myslíme, že budeme ti usměvaví rodiče z časopisů, ti, které potkáváme v parku nebo i ti, se kterými kamarádíme (ale s nikým z nich nejsme doma – odtud naše naivní představy). Pak zjistíme, že rodič se sice opravdu často usmívá, ale taky hodně často brečí nebo zuří. No je to šok. Ale nějak se s tím popereme, co taky zbývá. A pak, najednou, je tu druhé, možná třetí dítě. Proč? ??Když už jsme poznali realitu?
Já můžu mluvit jen za sebe, a já mám takový tři velký Protože.
Protože č. 1.: LÁSKA. Jo jasně, love is all around, sluníčka, kytičky, a ezo řečičky… jenže tak to opravdu je. Pokud jste rodič, chápete. Milujete svoje dítě a ono miluje vás. Je to láska jiná než s jakýmkoli chlapem nebo ženskou, je to ta propojenost, ta totálně do vás zažraná, obrovská, nezničitelná, nepochopitelná láska. To je opravdu síla, kterou nejde popsat. A ano, samozřejmě byste někdy ty parchanty nejradši zabili. To je ale taková ne zrovna nejněžnější součást té lásky, ne její opak. Prostě vám nejsou jedno, a můžete se snažit, jak chcete, nikdy vám jedno nebudou, právě naopak, dokonce byste za ně umřeli. Fakt! Tohle nerodič, myslím si, nezažije.
Protože č.2.: NOVÁ DOBRODRUŽSTVÍ. Rodičovství přináší plno překvapení a já mám překvapení ráda. Překvapují vás děti, překvapujete sami sebe. Neustále, každý den. Jsou samozřejmě i chvíle, kdy je nuda, ale to jsou asi i tehdy, kdy lezete třeba na Everest…buďte za ně rádi, to jsou chvíle pro načerpání sil na to všechno nové a neočekávané.
Protože č.3.: LEKCE JAKO ŽÁDNÁ JINÁ. Nikdy jsem o sobě tolik nepochybovala, nebyla na sebe naštvaná, nevěděla si rady, jako v rodičovství. Je to rozjetý vlak a někdy vás tak trochu válcuje, ale vy musíte běžet, protože se nikdy nezastaví. A tak se učíte za pochodu. Čtete knihy, nadáváte na knihy, vyhazujete knihy, zkoušíte pokus – omyl, zkoušíte rady kamarádů, nadáváte na rady kamarádů, vyhodit je nemůžete, ale myslíte si svoje…. a tak dále. Nakonec to děláte, jak vám to jde, hlavně že je relativní klid, než přijde něco nového. A tím vzniká taková pěkná souhra mezi rodičem a dítětem, kdy se oba neuvěřitelně intenzivně učí. Dítě objevuje svět a občas pláče nebo se vzteká, ale vesměs ho to hrozně moc baví. Rodič objevuje sebe, a protože už má složitější emoce, a k tomu milion sebezpochybňujících a sebeobviňujících a dalších debilně negativních myšlenek, dost trpí a zas tak si to neužívá. A to je právě ta super nevyhnutelná výzva: Přesto všechno, a právě proto, se učit mít radost ze života, aspoň z poloviny tak, jako dítě. Přijímat svoje prohry, chyby, držkopády, místo omílaní v hlavě je možná prostě taky vyplakat nebo vydupat, a jít dál s větší lehkostí a hravostí, a postupně si budovat imunitu vůči nepodstatným věcem a nepříjemným věcem – tak, aby ho neotravovaly a nebraly mu potřebnou energii.
Rodič má tedy jedinečnou příležitost stát se mistrem v psychické odolnosti, ovládání svých pocitů a myšlenek, dávkování své pozornosti a energie. Rodič je taky často lepší v time managementu, v komunikačních a prezentačních dovednostech, v asertivitě a v efektivitě plnění i rozdělování úkolů, než kdejaký manažer – to by si mohly uvědomit firmy, co se ofrňují nad přijímáním maminek po mateřské či na mateřské, na jakékoli úvazky. Nejen, že taková matka má často všechny tyto schopnosti, ale práce ji taky nejspíš bude bavit, protože si u ní odpočine, a protože ji nabije nadšením, že může konečně i jinde než doma, kde to často nikdo nevidí, ukázat světu, co v ní je! Než se stanete rodičem, tak totiž ani nevíte, co všechno ve vás je. Co všechno zvládnete! Teď se prosím, všichni rodičové, poplácejte!!!
Tenhle blog je přece o seberozvoji. Tenhle blog tedy prohlašuje rodičovství za láskyplnou, přirozenou, a docela hard core cestu seberozvoje a vřele ji doporučuje. Tak do toho, a myslete na planetu, recyklujte, neplýtvejte, aby všechny ty naše děti zvládla 🙂
