Umění čekat a umění jednat.

Blíží se konec roku. A i když je to jen číslo v kalendáři, pro mě to má vždycky takovej bilanční význam. Sesumíruju si v duchu celý rok, pro sebe si zhodnotím, co se povedlo, co bylo těžký, co se uzavřelo, co začlo, co se změnilo a co zůstává stejný…a s čím z toho spokojená jsem a s čím ne.  

Pak taky děkuju. Protože vždycky je za co. A i když je někdy hodně obtížný to tak vidět, tak často i ty bolavý události nebo vyloženě sračky, ve kterých jsme se ocitli a třeba se z nich ještě stále hrabem, mají nějaký svůj potenciál být i k něčemu dobrý. Minimálně se dá vždycky poděkovat sobě samé(mu) – že to dávám, zvládám, držím pohromadě, jdu dál, jak nejlíp umím. 

A pak se taky dívám dál – co mě čeká, co si přeju, v co doufám… 

A jsme u toho tématu: čekat versus jednat. 

Život přináší různý výzvy a situace – a někdy je těžký odhadnout, co v které udělat, jestli to spíš nechat a ono se to nějak…  a nebo do toho šťourat. Fakt je, že každej z nás máme tohle v sobě trochu jinak. Každý máme nějakou přirozenou náturu – někdo je spíš „čekač“, někdo víc „jednač“.  A jak už to tak bývá – ani jedno není lepší než to druhý. Spíš jde o to podívat se, jaká je ta naše převažující tendence, a kde nám slouží dobře, a kde způsobuje nějaký těžkosti. 

Já jsem třeba jednač. Je pro mě náročný nechat věci (a někdy i lidi) nějakýmu přirozenýmu vývoji, netlačit, nesměrovat, prostě nechat plynout, protože samo se to poskládá líp, než kdybych to nějak na sílu nebo s nějakým přesvědčením „jak to má být“ skládala já. Protože ne každá životní situace potřebuje proaktivní přístup. Někdy je třeba držet moudrý klid, být zdánlivě mrtvý brouk – který se ale zuby nehty drží, aby se nepohnul! Protože pro některý lidi, včetně mě, je to sakra těžká práce a vnitřně vlastně hrozně aktivní proces – čekat, nic nedělat, dát čas a prostor. Možná, že to někteří – vy, co pořád něco organizujete, režírujete, někde lítáte, máte tisíc aktivit, nápadů a plánů – znáte. 

A nebo jste spíš čekači. Potřebujete víc nasměrovat – rozvrhem, někým jiným, mít nějakej řád, smysl, kterej prostě je a podle něj fungujete. Možná jste díky tomu klidnější a přítomnější než jednači, ale taky to občas máte těžký – když se věci nedějí tak, jak jste čekali. Když musíte vystoupit ze svého komfortu a zasáhnout tam, kde to běžně neděláte a kde to je sakra nepříjemný. A možná je často snazší dělat, že ten problém není, a zatloukat, odsouvat…jenže on pořád čeká  – na nikoho jiného než na vás. Známe? 

Takže tak. Žádnou radu nemám. Píšu to proto, že je fajn to u sebe prozkoumat.

Protože každý máme svoje trápení ve vztazích, v práci, řešíme stres a zdraví a životní změny a rozhodnutí. A do toho všeho se hodně propisuje, jak moc čekáme a jak moc jednáme. A zda spoléháme víc na sebe nebo na něco mimo nás. A možná, že když něco dře, tak si může zaexperimentovat – být víc čekač, nebo naopak víc jednač. A koukat, co se stane. A je klidně možný, že to, co dřelo, bude dřít dál – míň, stejně nebo dokonce víc – ale třeba si něco nového uvědomíme.

Třeba dáme sami sobě víc svobody. Nabídneme si víc možností. Vidíme to trochu jinak. 

A o to jde. To už je změna, která může odpálit ty další, který si přejem. Začít u sebe – to přece znáte. Takže přece jen rada 🙂 Asi proto, že jsem Kateřina 😀 

Pamatujete si tetu Kateřinu ze Saturnina? To byla chodící rada – pořád chrlila přísloví. Tady by asi řekla: 

Komu se nelení, tomu se zelení.

A

Kdo si počká, ten se dočká. 

Tak si vyberte 😀

Přeju Vám rok splněných přání a dostatek humoru a nadhledu 🙂