O zranitelnosti
Znáte Brené Brown? Jestli ne, prosím, pusťte si aspoň tento TED Talk. Protože ten by měli slyšet všichni. Nebo aspoň všichni ti, co usilují o SPOKOJENÝ VTAHY. Čili o pocit BLÍZKOSTI. Čili o šťastnej život, protože „vědci zjistili“ 🙂 že právě na tomto základě štěstí stojí.
Adler tomu říkal SOUNÁLEŽITOST (tady je o tom příjemný čtení). Stejně tak tomu můžeme říkat LÁSKA.
Jde o to, že nechceme být sami. Neumíme být sami. Příroda nás naprojektovala tak, že se navzájem potřebujem. Narozdíl od spousty savců, kteří vylezou z mámy a za chvilku se postaví na všecky čtyři, lidský mládě se narodí nahatý, křehký a totálně odkázaný na druhý.
Takže ve zkratce: vztahy potřebujeme a chceme. Chceme mít s kým si pomáhat a starat se, mít s kým sdílet, mít koho rád. Jasně. Ale zároveň víme, jak nám vztahy často nefungujou, rozpadaj se, jak jsme osamělí – a nejen tehdy, když je nemáme, ale dokonce i tehdy, když je máme!
Nejspíš jde teda o to, JAK ty vztahy tvoříme.
A hodně teď frčí nadávání na takovej ten narcismus ve smyslu, že jedem moc za sebe, že neberem ohled na druhý, neumíme dělat kompromisy. Já to zas tak tragicky nevidím. Za mě je fajn a zdravý, že začíná být důležitý, jestli je každej jeden z nás spokojenej. Že už nežijem takovýto obětářský lopotění s nadějí, že je to bohulibý, že pak v nebi dostanem zlatou medaili za to, jak jsme dělali všecko tak, jak to chtěl někdo jinej, i když nám v tom vůbec nebylo dobře. Uf. Jsem fakt ráda, že tuhle éru už máme jak takš za sebou.
Jasně, dá se to přehnat na tu druhou stranu, kdy si ego hladíme až tak, že vyhladíme všecky kolem sebe, co nás mívali rádi. Pak nezbývá, než se jako ten Narcis kochat odrazem sebe samýho na vodní hladině, protože široko daleko už nikdo nezbyl. Ale takhle smutně to málokdy končí, no ne? Život nám většinou zavčas dá ty správný facky a srazí to naše ego zase hezky na zem. A dá nám tak šanci začít od znova.
Ale zpět ke vztahům a k tomu, jak s nimi souvisí ta zranitelnost???
NAPROSTO ZÁSADNĚ.
Totiž:
Všichni jsme se někomu narodili. Takže od počátku žijem vztahy. A od počátku v nich prožíváme nejen to hezký, ale i to bolavý. A někdy toho bolavýho je hodně. A čím jsme menší a křehčí, tím je těžší tu bolest ustát. A tak se stane, že se té bolesti učíme vyhýbat – tím, že v těch vztazích přestáváme být tak plně, tak otevřeně, tak křehce, jak ty malý děti. A je to přirozený. Pud sebezáchovy. Když si spálíte prst o plamen svíčky, příště si dáte bacha.
Ale tady je ta past.
S duší to funguje trochu jinak. Duše je poutník, co potřebuje cestu. Dobrodružství. Výzvy. Klacky pod nohama. Duše prostě potřebuje trochu té bolesti. S nadsázkou jde říct, že co ji nezabije, to ji posílí. Co tě nezabije, to tě posílí. A i když to tak třeba nechceme, tak ty bolesti, co jsme prožili, jsou naší součástí. Takto fungujeme. JSME ZRANITELNÍ. Tak to je a tak to bude.
Máme dvě možnosti. Té zranitelnosti se bránit, a nebo se jí odevzdávat. Vzít si to srdce zase zpátky do dlaně. Ukázat ho sobě, ukázat ho druhejm. I s těma jizvama – křivdama od rodičů, spolužáků, lásek prvních, druhých, posledních, vlastními pocity viny a nedostatečnosti, arsenálem nenaplněných potřeb. Přes všecky tyhle a další bolesti zkusit zas být naplno. A bít naplno. Dýchat svobodně. Pouštět k sobě všecko, co tam uvnitř mám a nestydět se za to.
A že to může znova bolet?
Může.
Bude.
Tak proč to sakra dělat?
No kvůli té lásce. Sounáležitosti. Blízkosti.
Trochu si tu půjčím Brené Brown, konkrétně Sílu zranitelnosti (2005, s. 18), která zkoumala lidi „srdcaře“, co k té zranitelnosti našli odvahu. A zjistila, že jsou šťastný.
PROTOŽE:
- Jsou opravdoví vůči sobě i druhým, přestali se ohlížet na to, co si o nich ostatní myslí a zda se jim zamlouvají
- Pěstují vůči sobě soucit, místo toho aby se mrskali perfekcionismem
- Pěstují odolnost, mají dost odvahy ustát blbý emoce namísto jejich otupování alkoholem nebo jinými úniky
- Jsou vděční a rádi za nové zážitky namísto strachu z neznáma
- Důvěřují životu a přirozenému procesu namísto snahy všemu rozumět, kontrolovat a mít jistotu
- Jsou tvořiví v přístupu k sobě i druhým, přestali se srovnávat, protože cokoli může být fajn
- Dokážou si hrát a odpočívat, opustili přesvědčení, že neustálý výkony a zahlcenost úkolama je cool, dospělácký a musí to tak být
- Klid a ticho už není nuda a neplodí úzkost. Naopak.
- Dělají svou práci tak, aby pociťovali smysl a radost, namísto poslouchání příkazů „měl bys“.
- Uvolní i tělo tak, že se dokážou pořádně smát, zpívat, tančit, prožít sex.
To zní super, že? Skoro jako návod na šťastnej život! 😀 O návodech příště. Tohle nemá být návod. Tohle jsou poznatky – evidence based! 🙂 Jsou na to data. A za daty příběhy lidí. A za příběhy jedinečný životní cesty k sobě samému.
Třeba to někoho chytlo za srdce, za hlavu, prostě to k němu mluví. Je jen na vás, zda se touto cestou „otevřeného srdce“ chcete vydat. Stojí to totiž děsně moc odvahy, odhodlání, trpělivosti a pokory.
Je to brutální makačka zahrnující přenastavování mysli, dobrovolného střetu se vším, co v sobě mám, předání otěží životu a nejistotě, odhalování svojí pravosti druhým lidem. Jde z toho strach, co? Ale nemusíte na to být sami. Pomůžou vám knížky jako je tato. Nebo psychoterapie. Nebo kámoš, co to chce zkusit s váma. Nebo čas v tichu, v přírodě.
A třeba to někomu naopak vůbec nic neříká. I to je ok. Pro někoho to není téma, protože je spokojenej. A nebo na to prostě teď nemá, protože je toho moc, protože si potřebuje chránit to svoje, být ve svojí ulitě, aby se život dal snášet. A všichni máme takový chvíle i životní období. A někdo takto zůstane na furt.
Mně akorát připadá, že právě dlouhodobý schovávání se přináší tu osamělost. Jak můžu chtít blízkost, sounáležitost, lásku, když z tvé své ulity nechci vylézt? Když se nechci ukázat druhýmu? Když mu nechci jít naproti? Jako sorry. Bylo by to hezký, ale k nám dovnitř nikdo nevidí a taky se tam nikdo nevleze. 😀 Hm?
