O partnerské lásce (trochu filozoficky).

Velký téma. 

Téma, co hýbe světem a životy nás všech. To je jasný. Přirozený. Ale ty zdánlivě nejprostší věci bývají často ty nejvíc složitý. Přemýšlíme někdy, proč má ta láska takovou moc? O čem ta partnerská láska vlastně je?

Tak schválně:

LÁSKA.  Kdy jste to slovo naposled řekli nahlas? 

Cítíte ji právě teď? Jo? Ne? Jestli jo, gratuluju, a ptám se, jaký to je??? Hřeje? Bolí? Je jí málo, moc, akorát? A co ji vlastně tvoří?

Asi bude záležet na tom, zda vám je 16 nebo 50, zda je to láska první nebo pátá, zda randíte nebo jste manželé, zda máte děti a na spoustě dalších proměnných.

Co to teda je, ta LÁSKA?

A má pro ni fakt smysl žít? Jako na furt? Když víme, že víc než půlka dlouhodobých vztahů u nás se rozpadne? A navíc – co víme o té menší půlce vztahů, které drží? Je v nich láska? Nebo je to zvyk, pohodlnost, strach ze změn, z prázdnoty, ze samoty? 

Slavnej je ten výzkum, kde zjistili ,že receptem na štěstí je blízkost – autentické hluboké vztahy. No jo, ale znamená to, že to musí být vztahy partnerské?  Lásku prožíváme ke svým dětem a k rodičům a bráchům a ségrám a babičkám, dědečkům, a taky přátelům a snad bych sem zařadila i domácí mazlíčky. Takže jasně – sami být nechcem a být nemáme, to je tak nějak strašně smutný a nepřirozený. Někdy přemýšlím o tom, po čem lidi nejvíc touží – a myslím, že to je pocit, kterej jsme měli u maminky v bříšku. Takový totální splynutí a klid. Ale jde toho v tom postnatálnímm životě vůbec dosáhnout? A je to odpověď na naši otázku? Možná, že vůbec ne…

Tak zpět. Proč teda (skoro) všichni chcem tu lásku partnerskou? Co tam je navíc oproti jiným, hezkým, hlubokým a možná trošku míň komplikovaným vztahům? Je to prachobyčejná příroda, hormony, feronomony, sexuální pud, anebo ještě něco víc???

Než jsem studovala psychologii, tak jsem studovala germanistiku a nejraději jsem měla literaturu. Příběhy o lásce jsme tam probírali docela často. Podle literární analýzy je partnerská láska, jak ji dneska vnímáme, kulturně-společenskej konstrukt. Vznikl nejspíš někdy v romantismu, kdy v příbězích začali lidi fandit milencům na úkor manželů. Prostě takovýti dva, on bohatej šlechtic,  ona chudinka neměla na výběr, sňatek domluvili rodiče, on je furt pryč, ona je osamělá, nešťastní jsou nejspíš oba. A hle – zahradník, básník, učitel…a už to jede a všichni jim fanděj, protože přece jim hoří ty srdce ( a zapalujou lejtka 😀 ). 

No jo. Ale.

Takhle to u nás už přece dávno nechodí. Manželství, partnerství, je od prvního setkání těch dvou čistě věcí volby. A většinou si pro dlouhodobej vztah fakt volíme toho, pro koho nám zahoří srdce, protože všichni té romantické lásce tak nějak podvědomě fandíme. Ale nemusíme – možná si místo malíře Fandy vyberem manažera Petra. Protože uživí naše budoucí děti. Já jsem holka, tak to takhle píšu, ale platí to i naopak – dlouhonohá Tereza je sice sexy, ale s Máňou se prostě tak nějak líp povídá. Někdy prostě hlava zvítězí nad srdcem, případně nad pohlavním orgánem. A vůbec nej je, když se podaří, že je je to všecko v souladu a my se zamilujem do někoho, s kým se nám bude fakt i dobře prakticky žít a s kým se nám budou příjemně plodit děti. Ať to máte jakkoli, dobrý je, že je to v každým případě čistě vaše volba (pokud tedy nedovolíte třeba svojí mámě, společenským tlakům a tak podobně, aby to rozhodli za vás…ale to už jsme jinde.) Takže tak nějak to začíná, ale tu volbu děláme vlastně každej den toho vztahu.

Žijem přece v moderní době, relativní svobodě a relativní rovnosti. Můžem si teoreticky fakt všichni dělat, co chcem. Můžeme fungovat v monogamii, konsensuální nemonogamii, polyamorii a já nevím, co všecko je a jaký supernázvy to má. Ale dá se o tom bavit taky úplně normálně – jak to máme, jak to chceme mít, a tak to dělat, a když nám to nevyhovuje, tak to změnit, a pak to zas zrevidovat. Jenže to je trochu vyšší level a většinu z nás to ani nenapadne. A nebo třeba napadne. Jednoho, nebo druhého. Ale říct si to nahlas, navzájem, to je ještě vyšší level.

Nicméně tak nějak většinově máme nejspíš v sobě zakořeněný, že správná cesta je teda někoho si vybrat, s nikým jiným nerandit, nesouložit, a být s tím jedním už furt. Protože takhle nás to učili rodiče a je to zas učili jejich rodiče. A k tomu tam pořád má být přítomná ta romantická láska. To je tedy nejspíš to, co předpokládáme, když do toho partnerství vstupujeme – aniž bychom si to řekli a přestože to jen zlomek z nás u svých rodičů skutečně zažil.

Takže co to je, ta partnerská LÁSKA?

A je to to samý, co ta láska romantická? Nebo láska romantická rovná se zamilovanost – čili první fáze, ten nejlepší pocit na světě, kterej ale přejde? A musí přejít navždy? Nebo se můžeme do stejného člověka zamilovávat znova a znova???

A co ta „ostatní“, „neromantická“ láska? Je to to, „co zbyde“, až to žhavý přestane být žhavý? Je to to, že se totálně známe, že se respektujeme, že na sebe spolíháme, že si věříme, že si odpouštíme, že přestože se hádáme, chcem se zas usmířit, že přestože se na to chcem tisíckrát vysrat, tak se na to stejně nevyserem. Je tohle láska? Volba, čin, životní hodnota???

A co pak znamená, když si zvolím jinak? Znamená to, že „už tě nemiluju“ nebo spíš, že „už s tebou nechci být“? Znamená to, že ta láska končí? Vždyť všichni lidi, který jsme někdy milovali, nám v srdci zůstávají dlouho, možná napořád. Neznamená to, že je vlastně pořád nějakým způsobem milujeme? A je teda sakra někdo z nich „ten pravej“? A musí být jen jeden? Existuje vůbec na světě někdo, kdo je pro nás ten nejvíc kompatibilní? Nebo to je zas jen ta romantická představa? 

…

Já vlastně ty odpovědi nehledám. Od toho jsou knížky, já teď čtu jednu docela k tématu, i když Vojtko není vždycky „my cup of ten“, jeho Vztahy a mýty doporučuju. Stejně v tomto máme svoje vlastní odpovědi. Ale možná jsou tak nějak automatický, implicitní, neuvědomovaný. Tak proto do toho tady tak rýpu. Zarýpat si v tom sám u sebe může být užitečný. Taky to může být nebezpečný. 

Jak to máte vy?  🙂 

Možná je dobrej nápad, pokud máte partnera, sednout si a popovídat si o tom (samozřejmě si k tomu nalít víno a zapálit svíčku, aby to bylo ROMANTICKÝ 🙂 ). Nebo je to možná blbej nápad, a radši to nedělejte. 🙂 🙂 🙂