Jak se vyznat v „odbornících na psychiku“

Odborníci na psychiku asi není nejlepší označení, ale to je právě to – v tom, jak je od sebe odlišit, na základě čeho se rozhodnout, komu svoje duševní obtíže svěřit, je prostě zmatek. Dnes je totiž lidí, co se věnují psychice, fakt moře. A já jsem za to ráda. Znamená to, že je velká poptávka. Že žijeme v takové pohodlné době a v podmínkách, kde si můžem dovolit starat se o svoje zdraví, víc řešit nepohodlí těla i duše.

Protože jsem psycholožka, čili do této škatule sama spadám, zkusím v tom vám – potenciálním klientům – udělat trošku pořádek. Není v mých silách podat vyčerpávající a exaktní přehled, a asi ani být úplně objektivní. Ale pokusím se tady popsat „druhy“ lidí pracujících s psychikou a dát pár tipů, co brát v potaz při jejich výběru.

Kdo nejběžněji pracuje s psychikou?

• PSYCHOTERAPEUT: Legislativa se momentálně snaží o to, aby se takto oficiálně nazývali pouze kliničtí psychologové, kteří prošli pěti- až šestiletým psychoterapeutickým výcvikem s akreditací pro zdravotnictví. Těchto výcviků jsou různé typy – zašťiťují je různé psychoterapeutické přístupy – například KBT, PCR, Gestalt, Psychoanalýza…. více k tomu například u České asociace pro psychoterapii. Nicméně: Zadejte „psychoterapeut“ do Googlu, a zjistíte, že se tak označují i lidi, kteří nemusí splňovat ani jedno z výše uvedeného. Naopak těch, co splňují vše, je málo a zdaleka nemohou pokrýt poptávku a potřeby veřejnosti. Bordel, co? 🙂 Takže za mě stručnej návod zní – zjistěte si, zda má daný psychoterapeut psychologické vzdělání a prošel či prochází psychoterapeutickým výcvikem. To je to, co by mít měl, a co bych od něj já osobně teda fakt chtěla.
• PSYCHOLOGem se může nazývat ten, kdo vystudoval magisterský obor psychologie. Může dělat sám na sebe, čili „na cash“. Může taky působit v různých organizacích – v poradnách, ve školách, v soudnictví, ve vězeňství, ve firmách, v neziskovkách, v dopravě, v reklamě, ve výzkumu…kde mohou, ale nemusí být vycvičení v psychoterapii, a mohou mít řadu dalších specifických vzdělávacích kurzů, například v krizové intervenci, v určitém typu psychodiagnostiky apod. 
• PSYCHOLOG VE ZDRAVOTNICTVÍ je psycholog, který kromě studia navíc absolvoval roční kurz a praxi opravňující k práci ve zdravotnickém zařízení. Pracuje pod dohledem klinického psychologa a dělá tutéž práci. Psychoterapeutický výcvik většinou má nebo si ho dělá, ale není to podmínkou.
• KLINICKÝ PSYCHOLOG je psycholog ve zdravotnictví, co složil atestační zkoušky z klinické psychologie – k tomu je zapotřebí předatestační příprava, čili 5 let plného úvazku ve zdravotnickém zařízení s plněním specifických požadavků, absolvování zmíněného stejněletého výcviku, plus ty atestace jsou pak ještě další – psychoterapeutická, pro práci s dětmi. Může mít svou firmu – ambulanci, a zaměstnávat další klinické psychology nebo psychology ve zdravotnictví.
• PSYCHIATR je lékař. Může a nemusí mít psychoterapeutické vzdělání, hlavní náplní jeho práce je stanovovat psychiatrické diagnózy podle mezinárodní klasifikace nemocí a určit léčbu – většinou farmakoterapii. Čili jako jediný ze všech odborníků na psychiku předepisuje léky – psychofarmaka. Kolem nich existuje řada pověr, takže na to bacha. Samozřejmě super je, když to jde bez nich, ale někdy to fakt nejde, a někdy i zachráněj život – podobně jako další typy léků.
• KRIZOVÝ INTERVENT – nemusí být psycholog, často je to třeba sociální pracovník apod., měl by mít vzdělání v krizové intervenci v podobě alespoň půlročního kurzu, má pravidelné supervize. Řeší akutní, nárazové situace, vyžadující okamžitou psychickou, ale třeba i praktickou podporu (má kontakty na další odvětví a odborníky) . Potkáte se s ním nejčastěji na linkách důvěry a v krizových centrech.
• TERAPEUT může být v podstatě kdokoli. Nejsou na to v současné době žádný regule. Někteří už se radši vyhýbají té předponě Psycho-, což je dobrej nápad, ale stále narazíte i na „psychoterapeuty, kteří jsou ve skutečnosti terapeuty. A čeho jsou terapeuti, zda pracují víc s tělem, nebo s myslí, s hudbou, s tancem, s kresbou, s energiemi, s čakrami, s bohy, s anděly, s vesmírem, s konstelacemi, se zážitky z nitroděložního vývoje, se zážitky z minulých životů, s psychotropními látkami – to si většinou někam napíšou. A pak už je na nich, a taky na vás jako klientech, zda je tam ta potřeba to nějak doložit – jak dlouho to dělají a na základě čeho, zda absolvovali nějaké kurzy, jaké, jak dlouhé… 
• KOUČ, MENTOR, KONZULTANT – ti se taky psychiky tak nějak dotýkaj, ale už je to trochu něco jiného, ne tak hloubkového, zaměřeného na konkrétní cíl v určité oblasti klientova života. Nebo tak by to aspoň být mělo 🙂 
• LÉČITEL, ŠAMAN, GURU – to už je za mě na pomezí duševní a duchovní / spirituální práce. U těchto označení je na rozdíl od „terapeuta“ trošku jasnější, co můžete očekávat.

Kolik komu a za co zaplatíte? 

Zdarma bývají služby v některých poradnách, v neziskovkách, krizových centrech, linkách důvěry. Seznam takových pracovišť najdete třeba na webu Nevypusť duši. Pokud si nejste jistí, u koho byste své potíže měli řešit, je dobré obrátit se právě zde – je to rychlé, nic to nestojí a měli by vás tam správně nasměrovat dál.

Psychologové a psychoterapeuti pracující ve zdravotnickém zařízení – v nemocnicích, léčebnách, ambulancích – jsou placeni vaší pojišťovnou. Poptávka po nich ale výrazně převyšuje nabídku, čekací lhůta může být klidně půl roku, u odborníků zaměřujících se na děti je to obvykle ještě déle, protože těch je zoufale málo. Nezřídka mají stop stav a neobjednají vás vůbec. Zdravotníci se obvykle nevěnují pouze psychoterapii, ale také poradenství a vyšetřením pro potřeby psychiatra, soudu, školy, úřadů apod. I proto mají míň prostoru.

Psychologové a psychoterapeuti, kteří pracují na soukromo – mají živnost – platíte přímo vy. Cena za sezení pro jednotlivce se pohybuje mezi 700 – 2500 Kč, v závislosti na jejich zkušenostech, žádanosti, publicitě. 

Terapeuti, koučové, konzultanti atd., bývají většinou živnostníci, a ceny i strukturu práce si stanovují sami. Přestože obvykle nemají psychologické vzdělání, zaplatíte jim obvykle víc než psychologovi, většinou je to v řádu tisíců korun. 

My psychologové jsme kvůli tomu občas dost naštvaní, protože do vzdělání cpeme šíleně času a taky peněz. Málokdo mimo obor ví, že psychoterapeutický výcvik stojí nejen těch 5-6 let života, ale taky 200 – 500 tisíc korun, a každý další odborný kurz je často dražší a delší než ty alternativní. Ale i ty alternativní stojí peníze, někteří absolvují i kurzy v zahraničí, to je pak samozřejmě ještě nákladnější. Jsou pak taky terapeuti, co třeba „jen“ čtou a vzdělávají se sami – stojí je to čas, ale peněz moc ne, ale můžou mít nějaký dar, umí něco trochu kouzelnýho  – a to už je pak na klientovi, čemu důvěřuje, co je pro něj důležité.

Nutno k tomu ještě dodat, že sezení u psychologa / psychoterapeuta trvá obvykle 50 – 90 minut, kdežto různí terapeuté s vámi mohou strávit 3, 4 hodiny. Fanoušci terapeutů často argumentují tím, že sice zaplatí víc, ale že k nim nemusejí chodit tak často. Běžná psychoterapie je totiž systematická práce, na které se klient aktivně podílí, a její efekt se neprojeví hned, ale až po několika sezeních – v závislosti na druhu obtíží, ale i na druhu terapie, například KBT používá krátkodobější nástroje, psychoanalýza trvá dlouho. Psychoterapeutická sezení probíhají většinou na týdenní nebo 14denní bázi. Alternativní terapie pracují často spíš přes tělo nebo nějaké nevědomí klienta, prostě se většinou spíš „něco děje“ a měl by tam ten efekt přijít ihned. 

Co bude fungovat?

A tady jsem už na hodně tenkým ledě – a to je efekt těch různých (psycho)terapií. Odpovědí, který by se daly zobecnit a považovat za pravdivý, je málo. Spíš se ukazuje, že to je prostě o lidech, co si vyberou a co jim sedne – zda věří spíš vědě, nebo je jim bližší nějaký ten alternativnější přístup. Co si budem – stejně jak ibalgin funguje z půlky kvůli placebo efektu, je to tak nějak i v té terapii. Čili musíte jí prostě věřit. Takže je nejspíš ok jít tam, kam vás to táhne. Jen bych si teda, přiznám se, přála, aby ti, co je jim fakt blbě, a někdo jim nepomohl, to nevzdávali a hledali dál – a nebáli se právě zajít k někomu třeba úplně jinýmu. Může být blbej terapeut, nezodpovědnej, nebo dokonce takovej, co z vás chce jen vytáhnout prachy a zmanipulovat vás. Ale může být i blbej psychiatr či psycholog – vyhořelej, netrpělivej, s moc rychlýma soudama a nebo naopak vůbec žádnýma. A někdo, kdo pozná, že zrovna vám nepomůže, řekne vám to a odkáže vás jinam, vás možná zklame, ale udělal to správně.

Takže asi tak. Už je to moc dlouhý, ale třeba to někomu pomůže, aby věděl, koho a kde si může pro sebe najít a v případě, že mu má za služby platit, aby si ověřoval, za co vlastně platí – jaký má ten člověk vzdělání, výcvik, kurzy. 

Já jsem psycholožka a nemyslím si, že jsem moudřejší než někdo, kdo psychologem není. Stejně všecky informace, co mám ze školy, se dají najít i jinde. Nicméně, čeho si vážím, a za co jsem té své škole fakt vděčná je, že ve mně vybudovala řekla bych zodpovědný a pokorný přístup, že mě naučila důkladněji přemýšlet. Díky všemu tomu, co se tam učí o vývoji psychiky od dětství po stáří, o teoriích osobnosti, o fungování mozku, o psychopatologii, o terapeutických přístupech atd. atd., jsem pochopila, že psychika je záhadná, pestrá, plastická a taky hodně křehká, že nic není černobílý, že člověk je šíleně složitej systém a tudíž si musím nejprv klást spoustu otázek, než začnu nějak odpovídat.

Asi v tom cítíte, že fandím „svýmu týmu“, a fakt fandím – ale na druhou stranu ty jiný týmy neodsuzuju a naopak bych byla ráda, kdyby ty týmy přestali sebou navzájem pohrdat a začali trošku komunikovat, aby se od sebe mohli inspirovat. Mně třeba připadá, že ti študovaní se bojí mluvit o těch nevědeckých věcech, přestože i oni sami většinou něčemu mezi nebem a zemí věří a nějak je to ovlivňuje – nejvíc právě tehdy, když jsou sami v krizi. A na druhou stranu ti neštudování si často neuvědomují, jakou mají zodpovědnost, když pracují s člověkem v jeho největší zranitelnosti – že mu můžou pomoct, ale taky by mu mohli uškodit. O tom by se dalo mluvit dlouho, a občas o tom mluvím na sociálních médiích. No zkrátka – chtělo by to dialog všech, prostě proto, abychom tu práci mohli dělat co nejlíp. Kdo ví, třeba by pak vznikla pořádně efektivní terapie! 😀