Děkuju, nemoci.

Jójó znáte to, takový ty teorie, že nemoc je vždycky něco nejen tělesnýho, že skrz nemoc vesmír něco říká naší duši a my to buď pochopíme nebo ne, a tak – viz Dušek, toho teď málem ukamenovali za ten rozhovor na téma rakovina. A já si to zas tak úplně jak on nemyslím, ale i já věřím, že nemoc nás vesměs může něco naučit, změnit něco k lepšímu. 

Tak já jsem si teď jednou takovou nemocí prošla. Znamenala operaci (až na ní se ukázalo, že bez ní by to fakt nešlo, přestože jsem to zkoušela i jinak), hospitalizaci, a hlavně moji  dočasnou invaliditu!  Čili „moji nezpůsobilost k práci“. Tady ta označení člověku moc nepřidaj. Už tak je dost vyřazenej ze všeho možnýho a cítí se dost debilně – méněcenně, bezradně, naštvaně, smutně. 

Nechci, aby to znělo katastroficky – žádná rakovina, dopravní nehoda ani nic podobně závažnýho mě nepotkalo. To musí být úplně jinej level a o tom já nic nevím. Nicméně mi ten můj stav nezpůsobilosti, neschopnosti, tělesné i duševní náhlé změny, ukázal nějaký ždibec toho, co možná prožívají i další nemocní a nemohoucí lidi. A tak mě to zaujalo, že mám potřebu to vyhodit ze sebe na papír:

1. Vše se zpomalí. Všecky možný úkoly a povinnosti musí počkat. Ležím, ale nenudím se, jak jsem čekala. Čas ubíhá docela rychle i když nedělám fakt nic – ani nečtu, nečučím do telefonu, prostě jen jsem – v realitě, v myšlenkách. Ale ty myšlenky jsou nějak jasnější, jednodušší, klidnější. A je jich mnohem míň. Úleva.
2. Teď a tady. Být v přítomnosti najednou jde samo. Není v tom žádná snaha, žádný těkání pozornosti a její řízení. Prostě fakt čučím. Když jen dýchám, jen dýchám, když jsem s dětmi, jsem jen s dětmi – naprosto plně, a navíc nějak víc fascinovaně. A to se vlastně neúčastním – jen ležím a sleduju. 
3. Říkám si o pomoc. Protože musím. A je to nepříjemný si říkat, ale příjemný pak tu pomoc přijímat. Nechat o sebe pečovat je teď prostě odůvodněná potřeba. A přesto mám místy pocity viny – že nepřispívám ničím produktivním, že se jen válím, přidávám práci jiným, jsem na obtíž. A sakra! Znáte to? Přesně tohle říkají ty babičky a dědečci – hlavně aby nebyli nikomu na obtíž. A přitom kolik péče dali oni nám! A kolik péče jsem dala já! Takže jo, hlava to ví, že si tu péči zaslouží, duše se s tím ještě trochu pere. 
4. Občas vyleze deprese. Noří se hnusy. I starý věci. Smutný myšlenky, pocity samoty, sebebičující přesvědčení. Všecko je na hovno a nemá smysl se snažit. A uvědomuju si, jak je lehký do toho víc spadnout, jak je to dokonce i trochu lákavý – ta sebelítost, že. A co s tím? No, zatím to vždycky stejně snadno přišlo jak odešlo. Nechala jsem to proplout, moc jsem to neživila. Ale je mi jasný, že nepřišla ani poprvé, ani naposled. 
5. Vděčnost. Že jsme jinak všichni zdraví, že i já budu zas zdravá, vědomí, že nějaká vyšší síla může jen lusknout prstem a všecko co mám, všecko co jsem, může zmizet. Každý to ví, každý to chápe, ale jen někdo a jen někdy to fakt zacítí.
6. Strach ze smrti. Ten jsem si prožila, protože jsem se bála operace a anestezie. Ještě doma, v klidu, vědomě. A dokonce jsem s tím šla na Facebook a to vám bylo zajímavý. Opět se mi potvrdilo, co tvrdí řada psychologických teorií (hodně o tom mluví Yalom) – že strach ze smrti, pokud není vědomej, nás fakt hodně ovlivňuje, a to negativně. Takže znovu to říkám: uvědomovat si, že umřem, a že nevíme kdy, je zdravý a osvobozující! Viz moje diplomka. 
7. Ne všemu musím rozumět. A je to ok! Mně to přijde vlastě fakt stres, snažit se na všecko hned najít vysvětlení. Některý věci se prostě nějak dějí, nějak dělají, ale já jsem jedna, malá, mám svý hranice a svou kapacitu. Takže něco nechávám být. Jsou tu na to třeba jiný lidi, anebo jiný životní období.  

Suma sumárum, zdá se, že té nemoci opravdu je za co poděkovat. Jasně že je naprd, že bolí, omezuje, ale taky mi ukázala něco, co si stojí za to uchovat zde, uchovat v sobě, a na základě toho zas třeba trochu „hacknout“ svůj život. Tomu se teď tak prej říká, když děláte ve svým životě změny k lepšímu – „lifehacking“. Tak, je to možná trochu lepší výraz než „invalidita“ 😀