A žili šťastně až do smrti…

Ach, ty pohádky! Proč tím končí? Proč v nějaké není, jak žili po svatbě? No jo, někdy ještě řeknou, že měli kupu dětí 😀 Takže si máme myslet, že prostě stačí najít toho pravýho / tu pravou a pak jde vše samo. 

A ono to fakt samo jde! Chvilku. A je to nádhera, ta zamilovanost. A jsou lidi, jsou na této první fázi vztahu závislí, takže jakmile začne přecházet, tak radši utečou za někým novým, aby se zas nadopovali. 

Ale pak je tu ta většina z nás, co si prostě s někým řekla „ano“ – ať už to mají na papíře nebo ne. V dnešní době závazky moc nefrčí, ale mít ho – ať už v podobě manželství, společných dětí, domova, hypotéky – znamená zodpovědnost. Za mě to neznamená, že spolu budeme navždy, ale znamená to, že chceme. Že i když to je někdy těžký, tak máme vůli hledat jiný cesty než že z toho odejdeme. 

Protože vzdát to umí každej. Ale jak to udělat, aby to partnerské soužití bylo fakt převážně fajn???

A ne jen přežívání, zavírání očí nad nepříjemnostmi, přístup typu „ jak jsem si to udělal, tak to mám“ nebo „ není to tak hrozný, dá se to přežít“ nebo „kvůli dětem…“ – protože takový postoje jsou trpitelský a sebemrskačský a já fakt nevěřím, že jsme se narodili proto, abysme se měli blbě.

Skoro každý už před sebou někdy držel nějakou knížku či článek o tom, jak mít spokojenej vztah.  A nejspíš jsme se tam dočetli něco ve smyslu „na vztahu musíte makat“. Jako sorry, ale když jste vyčerpaná máma nebo otec živitel rodiny, tak máte makání až nad hlavu a fakt vám už nezbývá energie. 

Ale ať chce nebo ne, faktem je, že LÁSKA JE DOVEDNOST. Takto výstižně se taky jmenuje projekt párové terapeutky Elišky Remešové. 

Dlouhodobej vztah je takový auto. Je možná spolehlivý, ale už se tak neleskne, má ojetý gumy, potřebuje častou údržbu… no a jsme u toho. Přijde nám naprosto běžný dávat auto na pravidelný servis a prostě se o něj starat. Ale vztah, o ten se obvykle zas tak nestaráme. Protože nevíme jak. A chodit k terapeutovi? Jak se ukazuje, chlapi tím vesměs pohrdají, a ženy mají často pocit, že si to nemůžou dovolit. V párové poradně se tak ocitají ti, u kterých už je rozvod na spadnutí. Přitom se ví, že párová terapie má největší efekt u párů, který na tom ještě nejsou tak špatně, protože jejich vztah má dostatek pozitivních aspektů, na kterých se dá stavět, a víc energie a vůle věci měnit. 

Takže to je možnost. Odhodit svoje ega a nejistoty a zajít za odborníkem – vzít to jako dobrodružství – něco, co jste ještě nezkusili, novej zážitek. A uvidíte, jak vám v tom bude. 

Já teda s partnerem nikde nebyla (no co myslíte? správně – nechce :-D). Ale aspoň si zjišťuju a zkouším různý zlepšováky sama. Tady je takovej „seznam“ toho, co mi přijde nejdůležitější:

1. CHTÍT. To je to opravdu nejdůležitější, bez toho to prostě nejde. Pokud lidi spolu být nechtěj, tak není co řešit. Každý můžeme žít, pro co chceme. Můžeme mít různý žebříček hodnot. Ale je dobrý o nich vědět – fakt si je v sobě poskládat – a pak podle toho žít a né jet na autopilota. Nicméně k tomu ještě musím dodat jedno:  nejdelší realizovaná studie na světě jasně ukazuje na to, že to, co dělá lidi nejšťastnějšíma, jsou právě spokojené, smysluplné, pevné vztahy. To je zkrátka vědecky podložený fakt. 
2. INVESTOVAT ČAS A POZORNOST. Jasně že většina lidí vám řekne, že je pro ně jejich rodina na prvním místě. Ale kolik z těch lidí pak při příchodu domů čučí na telku nebo do mobilu nebo jde uklízet či montovat místo aby pohladili ty doma, zajímali se, jakej měli den??? Jedna věc je hodnoty mít, ale druhá je je žít. Pokud je nežijem, nedáváme jim energii, tak je ztrácíme. A takovýto, že přece barák taky opravuju pro rodinu, vařím taky pro rodinu – ano, ALE –  jste s ní v tu chvíli? Pokud ne, tak se to prostě tak úplně nepočítá.  Vařte spolu. Opravujte spolu. Anebo každý sám, ale pak si spolu ten čas dočerpejte – čas, kdy se vnímáte, kdy se slyšíte a vidíte a nic důležitějšího než vy spolu v tu chvíli prostě není. 
3. UDĚLAT SI TO HEZKÝ. Toho času je málo, já vím. Ale nějakej spolu máme a je jen na nás, jak ho strávíme. Bavme se o tom, co máme rádi, na co máme náladu, čím si odpočinem, co jsme dlouho nedělali. A i u té rutiny se dá přece zapnout dobrá hudba, zapálit svíčka, oblíct si na doma něco sexy 🙂 
4. VĚDĚT, ŽE ŽENY CHTĚJÍ POZORNOST A NĚHU, MUŽI UZNÁNÍ A SEX 😀 To zní jak titulek z Blesku. Ale opět jsou na to data. Gottman Institut je proslulý právě kvalitními výzkumy z oblasti partnerských vztahů. Dává to přece smysl. My ženský jsme spíš na ty emoce, chlapi spíš na výkon. A je to těžký, abysme si vzájemně plnili potřeby, když je máme přirozeně takhle různý… Ale díky Bohu za ty dary – umíme MLUVIT. Co takhle mluvit o tom, co by každý z nás potřeboval? Co by ho potěšilo? A když už to víme, tak to dělat. Ideálně každý den. Malý věci. Malý radosti. Polibek, oční kontakt, ocenění, oblíbenej jogurt, udělat domácí práci za toho druhého, nebo třeba jen dát ticho a prostor –  když vidím že ten druhej je přehlcenej. 
5. BÝT K SOBĚ LASKAVÍ. Je to zvláštní, že s těma, co máme nejradši, jednáme často tak, jak bysme si to s cizíma určitě nedovolili. No není to paradox? A proč? Protože jsme často naštvaní, zranění, zklamaní… a může za to on nebo ona, no tak si to dáme sežrat. Jenže to je to, co nás nikdo neučil: že je ok nějak se cítit. I hodně hodně blbě. A že je možný místo sebeobrany, protiútoku a obviňování prostě jen říct, co vnímám, co cítím když… Protože jen málokdy si lidi ubližují schválně. Většinou to začne tak, že jeden to nějak myslí, a druhej to nějak pochopí. Takže to dává logiku – mluvit o tom, jak to chápu, případně ještě líp se PTÁT. A to je řekla bych to nejtěžší. Nebrat si ty kecy osobně. Prostě je nasranej. Prostě je unavená. A vy to slíznete – protože ten člověk má ve vás důvěru. Cítí se s váma v bezpečí. Vlastně spoléhá na to, že vy ty jeho emoce unesete. A to je krása! To je láska. Za těma blbýma slovama vůči vám může být prostě jen potřeba si postěžovat, upustit páru. Takže co vydechnout to bodnutí blbýho komentáře a říct  třeba něco jako „Tyjo, ty jsi fakt naštvaná. Co se děje?“ A stačí, že něco takovýho se podaří občas. Říká se tomu aktivní naslouchání. Víc o tom třeba v knížkách Nenásilná komunikace nebo Výchova bez poražených. Zkuste to jednou, dvakrát…půjde to přirozeněji, a začnou se samy dít změny. Začnete pomalu spolu mluvit jinak. A je to sakra potřeba. Protože pokud převažují ve vztahu blbý kecy nad těma pozitivníma, jde to do háje. Prý dobrý poměr pozitivních a negativních interakcí je 5:1. 🙂 Což mimo jiné znamená, že i ty negativní jsou ok a bez nich to nejde! Kdo nemá konflikty mezi sebou, má je v sobě! 
6. MÍT ÚCTU SÁM K SOBĚ! To ale rozhodně neznamená, že si nechám všecko líbit. Pro hodně lidí, včetně mě, je těžký říkat NE. NEchci, NElíbí se mi. Je to prostě nepříjemný. Ale nedělat to znamená nerespektovat sebe. Znamená to, že toho druhého považuju za důležitějšího než sebe. A mít to takto dlouhodobě, tak se jen trápím a trápím. 
7. BRÁT TO S LEHKOSTÍ. No jo, to se lehko řekne. Myslím to tak, že sice i když jsou třeba ty fajn vztahy naší nejvyšší hodnotou, tak moje štěstí nevisí na jednom vztahu. Pokud mi má nějaký vztah ze života odejít, mám pořád pro co žít a mám kolem sebe určitě i další milující lidi. Život je změna. Lidi přicházej, odcházej, mění se. Já tomu fakt věřím – že láska je dovednost. Že to je rozhodnutí a škola sebepoznání, kterou má smysl absolvovat. Ale taky věřím, že pokud mi v něčem není dobře, i když už jsem udělala vše, tak to můžu opustit a dát prostor něčemu novýmu. Třeba i té samotě, prázdnotě. Protože i když to bolí, dřív nebo později to zase bude jinak, a nejspíš líp. Někdy hold musí něco umřít, aby se něco jiného mohlo narodit. A někdy se to děje, abysme se něco naučili, nějak vyrostli, nějak se posunuli.

Tak. Dost mudrování a zpět do praxe 🙂