Zkusit to jinak…

Dnes to jdu zkusit jinak. Dnes píšu článek naostro. Prostě tak jak to proudí a bez vraceček! Protože to je k tématu – já totiž teď nějak víc vnímám to, jak jsou ty malý děcka v lecčems mnohem lepší než my. Oni dělaj všecko naostro. Protože tam nemají žádné ty ALE, a BACHA a NESMÍŠ a TO SE NEDĚLÁ … no prostě nejsou tak blbě připosraní jak my dospělí. Pardon, že to říkám tak neomaleně, ale mě to fakt tak přijde.

Já sama si tak někdy přijdu. I při té výchově. Fajn – sice to třeba řeknu lišácky nebo nějakým tím respektujícím způsobem – například: „Opatrně, mám strach, abys nespadla.“ ale i kdybych řekla „Nech toho, spadneš.“, je to vlastně to samý – prosím, já vím dneska se to hrozně řeší, jak s těma děckama teda máme mluvit, ale děcka líp než kdo jinej přesně poznaj, co myslíme a jak se cítíme – čili je to možná trochu moc velká a zbytečná řešička nás dospělých zodpovědných rodičů. Faktem totiž zůstává, že ať tady ty věty jsou jakýkoli – pořád vyjadřují smutný fakt, že mám v tu chvíli nervy, strach, prostě jsem připosraná. Přibržděná, otrávená, hlavou mi běží „co budu dělat, když“ nebo „co si pomyslí tady ti…“ – no a nebo mi to hlavou spíš ani neběží, ale někde to tam je, tady to otravný, vtíravý, podprahový, co mě prostě nenechá jen tak být v pohodě – jak jsou ty děcka.

A jasný, můžem to svést zase na ty svoje rodiče, na školu, na společnost – že nás tyhle blbý móresy naučila. Ale to asi není to řešení, i když označit viníka je určitě úlevnej pocit. Taky asi není řešení nechat děcka lítat nahý v podzimním blátě protože to dělá dobře jejich svobodné duši – to já zas tady s tím total free organic přístupem a ignorováním těch svých rodičovských hranic nesouhlasím. Ale – přiznejme si to – nepřeháníme to někdy? Nešlo by ubrat? Nejsme někdy náhodou už otravní i sami sobě? Nejen těma řečma, ale prostě tím nastavením na problémy? Na to hňátání se v tom, co podle nás nefunguje, přežívání v obavách, těžkostech, sebelítosti a blbých náladách? Musí to fakt být tak, že dospělej rovná se vážnej a zamračenej, protože on má přece práci a starosti a prostě hrozně moc důležitejch věcí…???

Mně tohle někdy fakt nebaví a otravuje mě to a myslím, že to je přesně to, proč se říká, že ty děcka jsou učitelé i nám, nejen my jim. Protože jo – my je máme co učit. Učíme je prostě, jak přežít – jak se udržovat zdráv a v bezpečí, jak fungovat dohromady s dalšíma lidma a světem kolem… ale oni nás asi učí žít (pokud jim to dovolíme)- žít štastněji. Mít radost. Mít vztek. A obojí projevit stejně silně. Zkoušet nový věci. Dělat věci po svým. Dělat srandu. Totálně se do něčeho ponořit. Divit se. Ptát se. Nesouhlasit. Říkat ne a nechci. Říkat chci, potřebuju, potřebuju tě a mám tě rád.

Prostě, někdy se fakt vedle svých dětí stydím. A chci být víc jak oni. Chci být víc doopravdy. Víc v tom, co v hloubi duše všichni víme, že je to podstatný. A u toho se dá pracovat, vydělávat a utrácet peníze a uklízet a prostě dělat všecko to, co děláme. Protože nejde o to, že tady ty činnosti jsou nuda nebo pruda. Jde o to, že je tak vnímáme! A že si to neděláme pěkný. Protože – a přestaňme se vymlouvat, protože to stejně všichni víme – i u toho všeho, u čehokoli, se to dá dělat jinak. Jde to zkoušet nově a po svým. Dá se dělat sranda. Dá se do nečeho totálně ponořit. Pořád nacházet něco, čemu se divit, na co se ptát, s čím nesouhlasit, za čím jít. Přiznat si, že vždy je něco, co potřebuju, někdo, koho potřebuju, mám rád a dávat mu to řádně najevo! Tak to sakra pojďme dělat – zkoušet a měnit! Jinak s náma fakt nikdo nevydrží… a hlavně ani my sami se sebou! 🙂