Jsme, jací jsme.

Občas si vzpomenu, že bych měla napsat další článek. Že jsem chtěla psát mnohem častěji. Pravidelně. Ale pak si taky vzpomenu, kdo jsem. A že „pravidelně“ je slovo, kterého se celý život štítím. Prostě ke mně nejde a nemám ho ráda. Ať už se mě kdokoli včetně mě samé snažil někdy svázat nějakými pravidly, pravidelností, režimy, návyky, efekt byl přesně opačný… A i když to považuji za prospěšné, neumím to. Neumím psát články pravidelně. Neumím jíst pravidelně. Neumím dávat sobě a ani svým dětem vitamíny pravidelně. Vlastně asi není nic, co bych dělala naprosto pravidelně, včetně večeře nebo sprchy nebo čistění zubů! 😀  A docházím k tomu, že to nevadí. Že jsem prostě někdo, komu ty pravidla berou radost ze života, je to pro mě zbytečný tlak a taky nuda.

A jsou zas lidi, co to mají přesně naopak. Pravidla jim dávají dobrý pocit, pocit klidu a bezpečí, pocit uklizeného života, ve kterém se líp orientuje, líp žije…. a nevím, co ještě cítí, ale vím, by nesnesli ten můj nekoordinovaný chaos, a já zas ty jejich řádky a lajny. 

A možná někdo řekne, že je nějaká zlatá střední cesta, ve které bude oběma těm pólům nejlíp. A o těch zvycích a návycích a jejich kultivaci je hodně takových těch self-help knížek, přečetla jsem jich dost, a některý byly fajn, třeba Proměna od Heathů nebo 52 změn od Babauty. A i když jsem fakt chtěla, tak jsem si ty rady ověřené výzkumy a příběhy úspěšných lidí k srdci nevzala. Protože to by bylo prostě další šíleně odpudivé „měla bys“. A třeba to časem budu mít jinak…

Ale proč o  tom píšu: tohle je nějaké jedno moje téma. A každý z vás, co to čte, má zase svoje témata…části svého já, které chcete zahodit, změnit, spravit…

No a já rozhodně jsem pro seberozvoj. A ve finále i pro tu sebedisciplínu (opět fuj slovo, no ne? 🙂 ). Ale ještě víc jsem pro sebelásku. V tom slova smyslu, v jakém funguje bez té předpony. Prostě jsem pro lásku!  Pro cukr bez biče! A jak rozpoznat, kdy to je sobectví, alibismus a lenost, a kdy je to fakt sebeláska, sebepřijetí, případně sebezáchova – protože fakt dělám, co můžu? Mně v tom pomáhá si v takovém přemýšlení o sobě na své místo dosadit své děti, ale myslím, že to bude fungovat podobně i s jinými milovanými osobami. Taky byste je za spoustu věcí zabili, že? A něco z nich prostě nejradši vymazali, nějak to vypli. Ale pak si uvědomíte, že by to už nebyli oni. A že jsou nejlepší přesně tak, jak jsou, a že přesně takové je máte rádi. Protože je to zábava. Někdy výzva, někdy otrava – žít s tím, přijímat to, někdy se tomu smát, někdy se kvůli tomu rozčilovat a hádat. To je ta šťáva! To je život!  No a úplně stejné je to s váma – možná vám to ti vaši neřeknou, a dokonce mají pořád nějaké kecy, ale i oni vás mají rádi tak, jak jste.  

Takže to já jen tak, abysme se zbytečně netrápili, nehonili za něčím, co prostě není a asi nemá být naše. Jsme různí lidé, různě fungujeme, a tím pádem třeba i různě vychováváme. Takže zlatý střední cesty jsou možná fajn inspirace. Ale „střední“ je další blbý slovo. Střední prostě není úplný. A to úplný, to je to vaše, vaše zlatý nejzlatější. Prostě nejsme stejní, a tak ani nemůžeme věci dělat stejně. Pro každého je to „nejlíp“ něco jiného, ale vždy by to mělo být něco jemu přirozeného. Docela se mi líbily knihy Nejsou stejné a Ani mámy nejsou stejné od Šárky Mikové, která vychází z teorie typů. Sice teda ty typy a škatulky – opět trochu omezující – pro mě. Ale to hlavní sdělení, že jsme, jací jsme, a stačí se naučit to vnímat, respektovat a v rámci možností to sladit s ostatníma doma, to teda podepisuju! 

Tak zas někdy, nevím kdy, ahoj!