Vzkaz mým dětem

Moje milé děti,

jsme spolu teprve krátce. Jedno z vás je batole a druhé se chystá přijít co nevidět na svět. Ale protože jsem taky dítě a mám svou mámu, tak se snažím už teď, i když jste tak maličcí, občas podívat na svět a hlavně na sebe vašima očima. A úplně to nejde, protože jste jiní než já, a já vlastně nedokážu říct, jací jste, nebo jací budete. Ale prostě vím, že jste a budete jiní než já. Stejně jako já jsem jiná než moje máma  a můj táta. Tak to prostě je. A myslím, že to je to nejdůležitější – tohle pochopit a vnímat při vaší výchově, která teprve začíná. A je to moc těžký, protože člověk asi tak už od puberty je většinu času v takovém rozpoložení, že si myslí, že má ve všem pravdu. A že vám ji tedy jakožto rodič svým dětem musí přece zprostředkovat a tak vás chránit a směřovat tím správným směrem. Ale mám pocit, že čím víc bych vám cpala to svoje, tím víc půjdete proti tomu, někdy možná jen tak z trucu, aniž byste třeba už věděli, co je to vaše.

Takže si moc přeju, abych na vás netlačila. Abych vám dávala svobodu dělat věci po svém, myslet si věci po svém, abych vám a životu dala důvěru v to, že ať už v daný okamžik uděláte sebevětší blbost, že je to tak pro vás správně, protože je to vaše cesta. Jasně. Musím vás chránit a rozhodně udělám vše pro to, abyste se nezničili. Ale musím přitom dát sobě velký úkol trénovat se v rozlišování, abych poznala, kdy vás něco fakt ničí, a kdy to ničí jen mě, protože jsem prostě jiná a chci pro vás tedy logicky něco jiného než vy chcete pro sebe.

Třeba si jednou budete tyto řádky číst. Třeba mi je vmetete do tváře a řeknete, že je to sice docela fajn článek, ale že jsem z něj nedodržela jediný slovo. No, tak hrozný to se mnou doufám nebude 😀

Víte, říká se, cti otce svého a matku svou. Ale už se neříká, cti svoje děti. A pekelně těžký a zároveň moc potřebný je to na obě strany! Já už jsem velký dítě. A velké děti si často myslí, že jsou lepší než jejich rodiče. A zas je to to samý – jako rodič prostě musím uznávat, že mé děti jsou jiní než já. A jako dítě musím uznávat, že moji rodiče jsou jiní než já.  Ne lepší nebo horší. A dát jim svobodu, prostor a respekt. Pomáhá mi v praxi představit si, že moje dítě nebo můj rodič je má dobrá kamarádka. A ta má na spoustu věcí taky úplně jiné názory a občas dělá něco co já bych teda fakt neudělala. No a? Mám ji proto míň ráda? Nebo ji za to kritizuji? Nebo ji přesvědčuji o tom, že můj názor je lepší? Nic takového se v přátelství nedělá, tam se maximálně diskutuje, ale s respektem k faktu, že to prostě máme každá jinak a že je to tak v pořádku, dokonce že nás to může vzájemně inspirovat a posunout zas někam dál.

Takže to zkusme dělat stejně i mezi sebou.I když je to těžký a stojí to hrozně moc sebezapření a nervů a taky se to hodně často prostě nepovede.

Ale budem se snažit, jo? 

A víte proč? 

Protože já chci, abyste hlavně dokázali věřit sobě. A abyste dokázali rozlišovat a uvědomovat si, že na světě je a bude mnoho pravd a cest, ze kterých si vždy musíte vybrat, a že si máte vybírat ty, které právě vy a jen vy cítíte jako ty pro sebe nejvhodnější – v ten daný okamžik. Protože možná, že hned v následující okamžik si zase řeknete, že to byla blbost. Ale ta blbost tam patřila. Do vašich voleb, do vaší cesty, do vašeho života. Vždycky vás budu milovat a chtít pro vás to nejlepší. A to nejlepší je, abyste byli šťastní, a když zrovna nebudete, abyste věděli, že jste do velikánské míry svého štěstí strůjci.

Já totiž, kdybych vám měla pořád říkat, co máte dělat, a vy byste poslouchali, se možná budu cítit nejdřív pohodlně nebo na sebe budu dokonce pyšná a budu si říkat, jak mám hodné děti. Ale časem, jak budete růst, bych se za to musela proklínat, kdybych viděla, že spoléháte na někoho nebo na něco jiného, že vám ukáže, co dělat, jak se chovat, jak si vybírat. A ta představa je teda děs. Pokud bych vás naučila, ať se takto necháte vláčet, budu moc nešťastná já i vy.

Takže, moje milá ptáčata. Jak nejlíp to dovedu, zkusím vás naučit lítat. Ale letět pak už musíte samy. A vám to jako dětem asi bude jasný. A je důležitý, aby to bylo jasný i mě, až přijde čas 🙂 Když by nebylo, dejte mi tohle, prosím, přečíst.

Vaše máma