O vzteku

Protože jsem až teď jako matka zjistila, že můžu být pěkně vzteklá, začala jsem o vzteků víc přemýšlet, mluvit, i číst. 

Vztek, nebo pokud chcete – hněv,  je považován za jednu ze základních lidských emocí, vedle znechucení, strachu, smutku, překvapení, štěstí (vyzkoumali Ekman a Friesen…některé delší seznamy obsahují vždy těchto 6). Tyto pocity mají prostě všichni, v každém věku a ve všech koutech světa. Jedna věc je, že je všichni máme, druhá, zda a jak je projevujeme. Projevy všech vyjmenovaných jsou tak nějak přípustné, právě až na ten vztek. Projevit vztek není v našich zeměpisných šířkách nic pěkného pro okolí, tím pádem ani pro nás samé – pro mnohé je divné zuřit, i když je zrovna nikdo nevidí. A já jsem si dokonce sama o sobě myslela, že se pořádně vztekat ani neumím!

A hle, stačí být chvilku nevyspanou, bezradnou matkou…přiřítí se to, jde to ven, a co pak já s tím? Odpustit si posléze to řvaní, sprostá slova, křivá obvinění, zraňující hodnocení, mlácení do čehokoli naštěstí neživého, co je zrovna po ruce, mi jde opravdu těžko. A to si říkám, že jsem na tom vlastně ještě dobře, zatím jsem nic nerozbila a ještě nikoho nebiju. 

Situace, které nás rozzuří, si nevybíráme, a to, jak se u nás to zuření projeví, taky ne. Není na to prostě čas, nějak si to samo jede. 

Ale prý se máme snažit s těmi projevy vzteku něco dělat, nějak je korigovat, prý to jde, a je kolem toho spousta teorií a rad. 

Třeba kognitivně-behaviorální psychologie tvrdí, že to, jak emoce prožíváme, závisí na našem hodnocení dané situace. Čili první si náš mozek nějak vyhodnotí danou scénu, a pak až reaguje spuštěním emoce. Z vlastního amatérského pozorování mám ale za to, že ty emoce jsou často úplně to nejrychlejší – a proto nás mají tak v hrsti, zvlášť pokud jsme zrovna unavení, přetížení a podobně, tak prostě nestihneme nic nijak hodnotit a rovnou se vztekáme, jsme bublající hrnce, co ráz naráz přetečou. 

Říká se, že je potřeba si ten čas mezi bubláním a vybubláním nějak záměrně prodloužit, aby právě mohla nastoupit hlava.  A prý to děti nedokážou proto, že ještě nemají zralou přední mozkovou kůru. A my ji zralou máme, ale taky to nezvládáme, že jo?! Nejspíš proto, že stejně jako u dětí, i u nás stále rychleji a spolehlivěji funguje ta hlubší, divočejší, emocionální část mozku, kterou máme stejnou jako běsnící tygr…

Někdo říká, dýchat, někdo napočítat do deseti, začít zpívat, tančit, použít nějaké heslo nebo mantru,  sednout si, lehnout si, napít se… prostě cokoli, co je společensky přijatelnější než začít  vyvádět. Ale já vám nevím, zda to skutečně vyřeší ten vztek. Fakt nastoupil proto, abych ho vymeditovala? A jak toto sakra vysvětlím dětem? Víš, prostě, kopat kolem sebe, to se nedělá, můžeš místo toho zkusit…  No jo, ono se to nedělá proto, že by to někomu mohlo vadit, že by se někdo mohl blbě dívat…tomu všichni rozumíme. Ale jak to pomůže danému vzteklounovi? 

A tak jsem si udělala vlastní miniexperiment. Jak se cítím, když:

a) nechám ten vztek, ať si dělá se mnou co chce, čili dělám zhruba ty věci popsané ve třetím odstavci

b) následuju příručky a zkusím dýchat, uklidnit se, a pak  – už v relativním klidu – říct, že mě to fakt naštvalo

c) zkusit to jako to dítě (jehož vztek je vlastně asi nejčastější příčinou vzteku mého) – takže beze slov, ale s o to výraznějšími tělesnými  a mimoslovními hlasovými projevy

Zkuste to, a sledujte, jak se pak cítíte. U mě to bylo takto:

a) mám výčitky svědomí a pocit, že jsem to fakt nezvládla

b) jsem na sebe hodně pyšná a cítím se dospěle, ale zároveň ne uvolněně ani odpočatě

c) cítím se hodně uvolněně a připadám si docela srandovně

Takže pro mě nejlepší je c), pak b), nakonec a).

c) je vskutku osvobozující. Myslím, že pokud nemlátím někoho, ale jen něco, řvu, dupu, prostě cokoli takového, co není agresivní vůči někomu, je to pocit velké svobody a naprostého odreagování. Toto je pro mě to nejlepší odžití vzteku a vlastně jeho opravdové přijetí – s plným respektem k němu, bez potřeby ho nějak přetvářet. A ano, musíte mít na to koule a vykašlat se na to, co si budou myslet ostatní. A to je těžké, ale zkuste to, aspoň jednou…je to zábava, která se vám možná zalíbí. A pokud jste jako já, doma s dítětem, tak co – jediný váš svědek je vaše dítě, a to vás za takovou reakci rozhodně neodsoudí, možná právě naopak – bude si konečně připadat, že ono samo je normální, když se vzteká.

b) fajn pocit, asi jako jednička v žákovské. Splnila jsem očekávání. Ale mám já, moje tělo, to vše moje, co je opravdu moje a ne někoho jiného, opravdu radost? …Jasně, je to strategie, kterou rozhodně stojí za to umět, abych ji mohla použít v situacích, kdy si prostě netroufnu použít přístup c).

a) je prostě na prd, ale bičovat se za to nemá cenu, můžu to aspoň trochu spravit tím, že nahlas řeknu tomu, kdo u toho byl, nebo byl dokonce obětí, že je mi to líto, že jsem to nezvládla, jak jsem chtěla, a třeba i poprosit, ať nebere vážně to, co jsem říkala.  

Konec rozboru. Určitě to každý máme nějak jinak, já jsem jen chtěla ukázat, že opět existují nějaké možnosti, a že i s něčím tak škaredým, jako je vlastní vztek, se dá trochu pohrát. Tím nejen na něco přijdete, ale taky ho tím zlehčíte, zmenšíte, prostě uděláte z velkého bubáka malé strašidýlko, a dokonce se může stát, že se tomu celému nakonec zasmějete, což je právě vedlejším účinkem té absurdnosti, že se vztekáte společensky nevhodným, dětským způsobem – můžete sami sebe tak překvapit, že se ze vzteku stane smích, a to je ještě lepší odreagování než dupání a křičení 🙂 

Přeju všem, ať se daří hledat různé, třeba i nestandardní cesty, a taky si ze sebe čas od času udělat srandu.