O rozhodnutích

Tak schválně – kdo z vás je má rád? Myslím tím rozhodnutí typu kam jít na školu, zda požádat partnerku o ruku, zda mít dítě, zda se přestěhovat za pracovní nabídkou, zda podstoupit náročnou léčbu, a taky takové ty okamžiky „teď nebo nikdy“…jsou to ta rozhodnutí, která pak na dlouho zformují váš život, a taky nejdou jen tak jednoduše vzít zpátky. Je na nich něco děsivého. Nevíme, zda se rozhodujeme správně, zároveň víme, že se rozhodnout musíme, takže pokud pak budeme nadávat, bude to v důsledku leda tak sami na sebe! 

Možná se někdy v myšlenkách vracíte na tyto křižovatky…říkáte si, jak by váš život asi vypadal, kdybyste se tenkrát rozhodli jinak? A pokud to děláte, pak nejspíš tehdy, když vám je blbě. Když vás naštval manžel a vy chtě nechtě přemíláte, že jste si možná měli přece vzít toho před ním anebo se nevdávat vůbec a žít stejně svobodně a zábavně jako za mlada…nebo když zíráte na displej a říkáte si, že jste možná měli zůstat v tom českým maloměstě, protože teď se cítíte úplně sami a ztraceni v cizí zemi a ani to surfování na pláži a spousta eur na účtu nevynahradí přítomnost rodiny a přátel. A možná ještě k tomu mají všichni pocit, jak se máte skvěle, třeba vám dokonce závidí.

Ale víte co? Můžete si poblahopřát. I když vámi občas zmítají pochybnosti, nějak jste se tenkrát rozhodnout dovedli. Prostě jste ten život chytli za pačesy a nasměrovali tam, kam vás to táhlo. I s tím vědomím, že to bude těžké, že to možná nebude tak, jak si myslíte, že je spousta důvodů, proč do toho nejít, ale vy do toho přesto jdete, a dáváte tak svému životu obsah!

Rozhodování o velkých věcech, ale vlastně i o těch malých, je v dnešní době jiné, a troufám si říct těžší, než v těch předchozích. Dříve totiž nebylo tolik možností jako dnes, a taky si lidi nemohli dělat úplně co chtěli – rodina, tradice, náboženství nebo režim jim mnohem víc přikazovali a zakazovali, než je tomu dnes, kdy množství možností i míra svobody jsou téměr neomezené.

A to je ten první problém. Jak si chcete vybrat mezi tisíci tričky? Mezi dvěma je to jednoduché, mezi pěti možná tak akorát. V životě ale moc nejde o trička, ale o životní styly, životní partnery, kariéry, domovy… a opravdu, dnes už většině z nás nikdo neřekne, co je správně a co je špatně, zároveň jsou otevřené hranice – geografické, ekonomické i společenské. A jsme za to všichni rádi.

Ale ta svoboda otevřela obrovský prostor, prostor přeplněný možnostmi. A když už tu není nějaká ta hmotná či nehmotná morální autorita, jste to jen vy a nikdo jiný, kdo si v něm musí udělat pořádek, srovnat si svoje hodnoty, a najít to, co opravdu chcete, co je pro vás to nejlepší a nejsprávnější. Ale víte to? A pokud ne, jak to zjistit? Je to trošku začarovaný kruh, že? …nakonec se ale stejně nějak v životě rozhodujeme. Ještě že tak! Jinak bychom nežili, stáli na místě.

Někdy se rozhodujeme víc racionálně, většinou ale víc pocitově – racio je a vždy bude jen nástavba, část nás, kterou neustále vyvíjíme a kultivujeme, ale mnohem starší a mocnější je ta část emocionální, instinktivní, ta, kde jsme zvířátka toužící po teple a bezpečí. Ideální asi je, když se nám daří racio a emocio kombinovat tak, abychom přijímali výzvy a posunovali své hranice, ale ne zas tak moc a jinam než je ta naše přirozenost, naše zvířátko.  …více o tom někdy příště, jen zmíním pár tipů pro nedočkavé: O tom, jak se rozhodujeme, existuje výživná kniha Thinking fast and slow od Daniela Kahnemanna (vyšla už i česky). O tom, jak se rozhodovat více vědomě a tudíž i více svobodně, má co říct třeba mindfulness ( Jon Kabat Zinn).

Kromě svobody se rozhodovat a toho (ne)štěstí, že máme moře možností, je tu ještě další problém, a totiž odvrácená strana svobody – zodpovědnost. To je ta otravná složka každého rozhodovacího procesu, i když si to třeba ne úplně uvědomujeme. Pro cokoli se rozhodnu, za to nesu zodpovědnost. A někdy máme výmluvy, že nás do určitého jednání tlačí okolnosti, společnost a tak dál. Ale pardon, to je jen náš alibismus. Vždy máme na výběr.

Někdy jsou ale některé možnosti pro nás tak absurdní, že je jako výběr ani nevnímáme. Narážejí totiž na naše základní hodnoty jako je třeba dobře se starat o rodinu – máma s takovou hodnotou asi nenechá doma děti samotné, aby šla na párty, i když se jí moc chce. Je to pro ni prostě nesmysl. Ale pro jinou mámu to tak být nemusí. Protože naše hodnoty z nás dělají to, kdo jsme a kým dál být chceme – jsou součástí naší identity, částečkami naší sebehodnoty. Jsou to takové záchytné body, které, když se jimi řídíme, nám umožňují vnímat sami sebe jako dobré lidi. A naše zodpovědnost je taková přísná, ale spravedlivá připomínačka těch našich hodnot. Je to mluvčí našeho svědomí. Proto neuděláme vždy to, na co máme náladu nebo chuť. Víme totiž, co by to mohlo způsobit. Že bychom třeba mohli ublížit někomu, koho máme rádi, a to by byla větší ztráta než ten aktuální zisk.  

A asi jste to už někdy zažili, že ta aktuální touha prostě někdy zvítězí a hotovo. Vítejte mezi hříšníky! 🙂 Chybujeme. To tak je a je to v pořádku. Co mě ale udivuje a mám pocit, že to je trošku „in“, je přístup, kdy člověk využívá svobodu k čemukoli, a zároveň odmítá mít za cokoli zodpovědnost, a tím pádem tak nějak odkopne i ty nepříjemné mělbychy a měljsemy, vnitřní konflikty a výčitky. Zní to super! Život plný požitků, prožitků, radosti, volnosti. Život, ve kterém se všechna ta lákadla mohou proměnit v realitu. A nechci být moralista ani fatalista, ale já prostě nevěřím tomu, že se to dá vydržet.

Takového hédonistu to prostě dřív nebo později musí dohnat. Být sobec je fajn jen nějakou dobu. Jeho svoboda bez zodpovědnosti totiž naráží na hranice těch, které má rád, svých blízkých – na jejich hodnoty, na jejich správně – špatně, na jejich chci – nechci. A je to bude bolet, mrzet, štvát, protože si mysleli, že něco z toho s nimi sdílí. A on si zas myslí, že by oni měli sdílet to jeho, že by měli být víc free a jet v té svobodě s ním. Ale oni jiní nebudou, takže nejspíš opustí oni jeho nebo on je. A může si najít někoho jiného, někoho víc free…ale i ten nejvíc free z nás má v sobě to zvířátko. A zvířátko se prostě potřebuje k někomu schoulit. Vědět, že ho má někdo rád, že není sám. 

A to je ten důvod, proč se většinou rozhodujeme, jak se rozhodujeme, a v důsledku těch rozhodnutí vedeme vlastně dost konzervativní životy, přestože v denních i nočních snech je plno toho, co bychom chtěli zažít navíc nebo místo něčeho. Nemluvím tu o tom, že si nemáme plnit sny! Samozřejmě že ano, jen ne ty, kde už to nejsme úplně my, my, kdo jsme a chceme být dobří lidi, ať už to pro nás osobně znamená cokoli.

Takže klid, koukejte se na to, co jste si pro sebe už vytvořili a každý den dál tvoříte, spíš než na ty Instagramy a Facebooky – opravdu i ti, co vypadají, že mají nejvíc cool život, jen tak vypadají, protože se prostě u toho moře hezky vyfotili, zatímco vy ne. Vy jste se nevyfotili, nebo jste tu fotku nepostovali, nebo jste nebyli u moře, ale na přehradě, v lese, nebo jen doma…ale i kdyby, nemůžete vůbec vědět, kdo z vás dvou měl v tu chvíli lepší pocit ze sebe nebo ze svého života. Možná, že ta surfařka na fotce u moře je právě ta, co žije v cizí zemi, je krásná, úspěšná, bohatá…a osamělá, tak alespoň sdílí, co se dá, online. Zatímco vy, rozcuchaná manželka a máma, nemáte peníze na to, někam letět, doma zrovna křičí dvě děti a manžel dělá, že to neslyší…ach jo! A tak byste raději byla tou surfařkou. A ta surfařka zase vámi!

Škoda, že tohle kouzlo (zatím) neexistuje. Stát se tak na chvíli někým, komu tak trochu závidíme, by nám asi dost pomohlo ocenit to, co máme. Uvědomit si, že je to přece jenom fajn, že to k nám patří, že to je ta naše cesta.

Mít všechno, co chceme, prostě nejde, aspoň teda ne naráz (možná si v 50 ještě zasurfujete!) To by nás zabilo. Jednak na to nemáme energii a kapacitu, a hlavně to prostě protiřečí principu života. Tak žijte, ne naplno, prostě tak akorát pro vás, tak, jak vám to jde, v rámci vaší reality, vašeho pole hodnot a voleb. A pokud to celé chcete změnit, můžete, akorát to funguje tak, že pokud chcete něco nového získat, musíte taky něco dosavadního ztratit. Příroda prostě potřebuje rovnováhu a my ve finále nejsme nic víc, než jedni z mnoha miliard relativně inteligentních savců, které zplodila, časem je zase obrátí v prach, a potom z něj zas vytvoří něco nového…i to je úleva, aspoň pro mě, právě tehdy, když mám tendence se příliš babrat v tom, zda jsme já a můj život dost dobří 🙂